Před 30 lety z hornického učiliště vzniklo zařízení pro uprchlíky. Výročí připomíná výstava

Ještě do 10. června mohou zájemci v Regionálním centru v Zastávce zhlédnout výstavu Metropolis. Je připomínkou třicetiletého výročí Přijímacího a pobytového střediska Zastávka určeného pro cizince. Hliněné město z „národních budov“ vznikalo jako součást arteterapie klientů. Zařízením se jen tak neprojdete. Co se za zdmi, jak funguje a jak vznikala výstava Metropolis? Odpovídá ředitel Josef Sekerka, který „tábor“ vede již sedmnáctým rokem.

Zastávkou někdy děti, ale i dospělí jen rychle prolétnou, máte vůbec šanci s nimi pracovat ve svých centrech či dílnách?

Určitě. Snažíme se každému, byť by tu byl jen týden, vyplnit čas a dát mu možnost aspoň chvíli nemyslet na často prožité hrůzy. Mám nejen ve vytvarné dílně či volnočasovém centru úžasné pracovníky, které obdivuji. Třeba výtvarník Tomáš Valčík, který by mohl z fleku přednášet multikulturní výchovu... Kolik za jedenáct svého působení připravil výstav, co s těmi lidmi dokázal, to je neuvěřitelné. Je to velmi senzitivní člověk, na první pohled týpek s dredy, dovede vymyslet úžasné věci, od soch z drátů po nová média na počítači, komiksy, má dar lidi nadchnout. Přijdou za ním do dílny, jen tak koukají, on si s nimi dá čaj, pouští si muziku, zahrají si deskovou a pomalu roztávají a pomalu se k jeho vytváření přidávají. Rozhodně to neprobíhá stylem – teď se blíží Velikonoce, hurá, namalujeme vajíčka. Někde to tak dělají a jsem rád, že tady ne.

Výstava Metropolis byl cílený projekt, nebo jen taková skládačka z toho, co tu uprchlíci vytvořili?

No tak, Metropolis byla původně cílená někam jinam a úplně v jiném čase. (smích) A nápad vznikl už před osmi lety, kdy Tomáš říkal, že by bylo moc fajn vytvořit takovou obrovskou metropoli, město, které by bylo složené z různých domů různých národností a náboženství. A že začne vyrábět z hlíny desky 30 na 30 a na nich budou ty domy – jurta, iglú, mešita, kostel, zemljanka, chýše, normální barák – a pak že to vystavíme na velké ploše. Jenže... my jsme se měnili, byly krize, lidé se střídali. Jeden klient s některou z budov začal, pak k ní až po dlouhé době přišel někdo jiný, trochu se nám to rozjelo. (smích) A já říkám, hele, osm let je osm let, tak co? A tak jsme to teď urychlili díky 30. výročí vzniku střediska.

Reportáž z otevření výstavy najdete v březnovém videomagazínu

PADESÁTKA ZAMĚSTNANCŮ

Proč vznikl tábor právě v Zastávce?

Byly zde volné budovy po bývalém hornickém učilišti a podnětem pro vznik nebyla válka v bývalé Jugoslávii, ale azyl kosovským Albáncům. Mělo to být podle tehdejšího ministra vnitra Jana Rumla dočasné zařízení, ale vzhledem k dalším událostem už zůstalo. Pan starosta říká, že už jsme přestřelili přítomnost sovětských vojsk, která tu byla 22 let. (úsměv)

Jak se na tábor dívají místní po tak dlouhé době?

Já bych řekl, že už to příliš nevnímají. Samozřejmě musíme řešit stížnosti třeba na rušení nočního klidu, občas mi přijde nějaký nahněvaný mail, jestli se mi dobře spí, když Zastáveckým ne, ale že bych problémy řešil dennodenně, to rozhodně ne. Na ulici mi nikdo nenadává.

Kolik lidí v pobytové části, kterou máte na starosti, pracuje?

Máme 58 zaměstnanců, přičemž část pracuje ve směnách. Každý den je tu kolem třiceti lidí.

Jsou z řad místních?

Často. Ale dojíždí i z Brna.

Nejčastější profesí je sociální pracovník?

Nejvíce lidí je ve skupině nazvané oddělení práce s klienty. Jsou tu čtyři sociální pracovnice, tři ubytovatelky, deset pracovníků v non-stop režimu ve dvanáctihodinových směnách, dva pedagogové pro volný čas, jedna pracovnice dětského centra.

Na týmu celá práce stojí?

Ano, taky jsem si jej dlouho dával dohromady, hledal a taky vyměňoval. Na volnočasovky – když jsme mluvili o Tomášovi Valčíkovi - je třeba výborná i Světlana, původem Litevka, která je sporťačka, hrála dlouho za Česko basketbal. To si prostě sedlo. Všichni jsou šikovní, hlavně v tom že a jak nabízejí klientům, aby vyplnili čas a vyčistili si trošku hlavu, aby pořád nemysleli na prožitá traumata. A ti zlobivější, aby nevymýšleli skopičiny.

ČERVI, NEBO KMÍN?

A vy jste si tady prošel čím?

Já jsem přišel rovnou do vedení. Předtím jsem devět let pracoval ve věznici, z toho šest let jako vychovatel. Nechci to v žádném případě připodobňovat, ale práce s psychology, sociálními pracovníky je v mnoha ohledech stejná.

Kdy jste zažil nejkrušnější časy?

V době války v Čečně, nebo spíš těsně po ní, kdy velké množství Čečenců uteklo na pomezí Dagestánu, kde si zakládali stanové tábory. Tady je ale systematicky vyháněla a nebál bych se říci vyvražďovala ruská komanda. Mnoho těchto lidí se dalo do pohybu a přišli na přelomu 2004 a 2005 až do Česka. Zaprvé jich bylo najednou hodně a opravdu velká darda byla komunikace my a Kavkazané. Zkoušeli na nás mnoho věcí, včetně nátlakového chování nebo hladovky. Měli jsme tu v budovách nachystaných pro dvě stovky osob naráz 380 lidí. Rušily se televizní nebo interne tové místnosti, aby kam bylo dát postele. Tehdy bylo podáno žádostí o mezinárodní ochranu u nás 18 400. Dnes je to kolem 1 600.

Co to znamená nátlakové chování?

Když proti vám stojí stovka rozvášněných mužů, vyhrožují a křičí. Že nechtějí naše jídlo, ať jim dáme peníze, že si nakoupí a uvaří sami a pak začnou držet hladovku. Protože jako muslimové nejedí to co my, že maso musí být halal, v chlebu že jsou červi... Já dovedu pochopit mnoho pohnutek, ale také mám ten přístup, že přisli sem k nám a my prostě máme určité podmínky. Rozhodně neřeším krizové situace stylem „jsem řekl a dost“. Snažím se vyhovět, v tom, čem můžu. Takže náš kuchař šel na školení národních pokrmů, naučil se vařit vegetariánská jídla, pracovat s tofu. Dnes je tu výběr ze tří jídel – standardní, s vyloučením vepřového a bezmasé. A proč ne? Ano, nejsme jídelna, je to pro ně zadarmo, ale náklady jsou stejné, takže s tím nemám problém.

Co ti červi v chlebu?

To byl kmín. (úsměv) Tak jsem volal do pekáren a domluvil se, že nám budou péct chléb bez něj. Po měsíci nám říkali, že jen na tom kmínu ušetřili deset tisíc. Se svými dodavateli jsme se prostě domluvili. Místní uzenářství pro nás vyrábí klobásy z hovězího masa a část muslimských žadatelů je jí, i když maso není halal. A dáváme ryby, ty jsou čisté pro všechna náboženství. A pořád zdůrazňuji, že se snažím vyjít vstříc, ale pravidla určujeme my. Máte lepší pozici pro vyjednávání, ale nebudeme dělat, jak si klienti písknou. Od toho tu rozhodně nejsme. Tehdy si nevynutili nic ani hladovkou, po dvou dnech začali jíst.

Největší panika mezi běžným obyvatelstvem byla v roce 2015?

To určitě, přitom těch přicházejících bylo minimum. Pro mne je to dodnes jedna velká bublina.

Ale třeba záběry ze srbské Subotice byly děsivé.

V Subotici jsem byl na týdenní cestě. Dostal jsem se – tedy až po největším náporu – do jejich zařízení a rozhodně to musel být velký problém. Byla to pro Srbsko úplně nová situace, počítám, že takto podobně to muselo i u nás vypadat v 90. letech v době jugosláské války.

CO JE ZA ZDMI

Mnoho lidí ani netuší, co se za zdmi zařízení vlastně děje...

To je pravda. Když bylo prvních osm deset let mého působení zařízením jen pobytovým, mohl sem vlastně kdokoliv. Pořádali jsme Dny otevřených dveří, aby nejen Zastávečtí pochopili, jak a proč funguje. Teď, když jsme částečně přijímacím, tedy dalo by se říci jako karanténním, zařízením, tak sem již mnoho lidí zvenčí nemůže. Ale snažíme se dělat exkurze například pro školy, ale v menší míře. S klienty jsme vyjížděli i ven, v domovech důchodců v Zastávce, Rosicích, Ivančicích děti předváděly nacvičená pásma, to bylo fajn. Dnes se lidé z pobytové části zapojují do akcí typu Ukliďme Česko nebo sázení stromů.

Jste jediné přijímací středisko v ČR?

Vlastně ano, další – ale velmi maličké – je přímo na letišti v Ruzyni. Po přijímacím řízení v Zastávce lidé buď zůstanou, nebo odcházejí do dalších třech pobytových míst, v Havířově, Kostelci nad Orlicí a Bělé pod Bezdězem. Tady v Zastávce je kapacita 200 lidí. Reagujeme na momentální situaci, charakter se mění podle potřeby. Třeba v roce 2015 za velké krize, kdy se tu pohybovali nelegálně cizinci, jsme museli vytvořit prostor pro stovku zajištěných beženců.

Kolik se tu denně objeví nových tváří?

Denně se to určitě nedá říct, také je to samozřejmě různé i podle situace. Jednou je to sedm osm lidí za týden, někdy 18 pouze za víkend. Jak už jsem říkal, loni bylo žadatelů o mezinárodní ochranu kolem 1600, šlo to trošku nahoru. Ale po čečenské válce v roce 2004 bylo u nás podáno žádostí o mezinárodní ochranu 18 400 a v dalších letech se pořád počty pohybovaly kolem 14 – 16 tisíci. Před čtyřmi lety to bylo 800 a pak to šlo nahoru po stovce.

Mám dvě situace – prchám ze své země a tady v Česku ale nechci být a snažím se dostat dál na západ. Zaprvé – chytí mne. Zadruhé – jsem totálně na dně, protože mám s sebou dvě děti a přihlásím se. Co se mnou bude?

Když se přihlásíte, začne se odvíjet žádost o mezinárodní ochranu. Když se nepřihlásíte a chytí vás, jdete do zařízení pro zajištění cizinců, je víc uzavřené, oplocené, hlídané policií. O aktivity uvnitř se starají kolegové ze správy uprchlických zařízení, ale vše pod dozorem policistů. Taková část zde byla jen krátkou dobu v roce 2015.

Zůstaňme u toho zadržení. Co se děje poté, začíná se zjišťovat, proč jsem z domoviny utekla?

Ne, zjišťuje se, odkud jste přišla, měla jste se přihlásit již v první bezpečné zemi. V rámci dublinské úmluvy by vás česká strana měla vrátit tam.

A momentálně přicházejí uprchlíci nejčastěji z Blízkého Východu, Sýrie?

V žádném případě, jsou to lidé z bývalých sovětských republik. Dlouho vedla Ukrajina, teď po anexi Krymu obvlášť, loni hodně přicházeli Gruzínci a Arméni.

Příchozí jednoznačně kopírují místa válečných konfliktů?

Často. Ale třeba u Gruzie tomu tak není, tam jezdí od nás lidé na výlety, žádný konflikt zde není. Pak je také řízení mnohem rychlejší a vracíme je zpět. Dostanou výjezdní příkaz a musí opustit republiku, pokud tak neučiní, jsou tu nelegálně a po zadržení jsou deportováni. Zneužívají institutu mezinárodní žádosti.

Je takových lidí hodně, o nichž se mluví jako o ekonomických uprchlících?

Já nevím, co to ekonomický uprchlík je, to je mediální a polititický název... Běžně poslouchám řeči typu "co sem lezou, ti pastevci ze Sýrie, kteří se chtějí mít líp". Já jsem žádného pastevce u nás za těch 17 let nikdy nepotkal, ze strachu o život přicházejí lékaři, inženýři, právníci, vědci... Mnohdy jsou to lidé, kteří jsou ve své zemi bohatší než my. Vzhledem k válečnému konfliktu přišli o bydlení, bojí se o život, děti a ženu. Zkouší se posunout dál, kde i díky svému umu zkusí žít v lepších podmínkách. Ty příběhy jsou opravdu silné a mnoho uprchlíků zažilo nelidské věci.

Přicházejí celé rodiny?

Často. Ale také přicházejí muži, kteří zanechali doma rodiny a snaží se svůj odchod legalizovat, postavit se na nohy a připravit půdu pro příchod rodiny. V Havířově a Kostelci žijí celé rodiny, mají tam nasmlouvané třídy, aby děti mohly chodit do školy. U nás jsou velmi krátkou dobu, takže už v Zastávce do školy nechodí. Teď konkrétně jsou tu tři děti, chodí do našeho dětského centra, kde se začíná s češtinou, s větším kontaktem. Ale odsud po přijímacím řízení vlastně po pár týdnech odchází.

Zní mi to jako průtokáč.

Ano, to vlastně díky charakteru zařízení teď jsme. Když jsme byli pobytovým centrem, lidé zde bydleli rok, rok a půl. Řízení se táhlo, bylo těžké zjistit situaci v jejich domovině, ověřit všechny informace a potvrdit si důvody útěku. Pokud tu dnes někdo zůstane v pobytové části, jde maximálně o měsíce.

Takže dnes jde o to co nejrychleji zjistit, co se sem hlásí za člověka...

To určitě ne a neděláme to my, jakožto pobytová část. To mají na starosti kolegové z odboru azylové a migrační politiky. Rychlostí se nic nevyřeší, je potřeba vše pořádně prověřit, opakovaně, nechat si informace sednout a nakonec dobře vyhodnotit. A samozřejmě někdy jde o řízení zrychlené, kdy je od začátku jasné, že v domovině žádný koflikt není. Třeba Slováci žádali o azyl, dokonce jsme tu měli Američana. Žádat může samozřejmě kdokoliv...

Američana?

Ano, potkáváme se s různými lidmi. (úsměv) Nutno říct, že kuriozni žádosti jsou z velké části vázány na psychiatrický nález.

Jak je s volným pohybem a třeba případnými nákupy?

Z přijímacího zařízení klienti ven nemohou, z pobytového ano. Pokud chtějí, můžeme jim jednou týdne udělat nákup. Přímo tady jsou pak automaty s jídlem a pitím.

Jak je to tu rozděleno?

Na mužskou část a takzvanou chráněnou část, kde jsou na jednom patře rodiny s dětmi a na dalším ženy. I kvůli tomu, aby se zabránilo ze strany samotných mužů nějakým problémům. Každý má svou kartu, která jej vpustí jen do určitých míst. Pokud zde vznikne nějaký vztah, tak ženy mohou za mužem, ale naopak ne. Řešíme zde běžné situace jako v normálních životě – od vztahů, přes narozeniny, učení dětí...

Kolik lidí zastáveckým zařízením prošlo?

To se vůbec nedá vyčíslit, budou to desítky tisíc.

Potkáváte se s lidmi, kteří zařízením prošli?

Ano, třeba v Brně jsem potkával arménskou rodinu – on byl v domovině inženýrem, ona učitelkou, utekli s dětmi před válkou. Vím, že muž začínal někde na stavbě, žena uklízela. Dnes opět působí jako učitelka ve školce. Za mnou příliš klientů nechodí, ale zaměstnanci, s nimiž se setkávají častěji, jsou často zváni na rodinné oslavy.

Co je pro vaši práci nejdůležitější?

Udržet si nadhled, odstup, nehodnotit hned. A to platí jak pro mne a nás tady, tak pro lidi zvenčí. Dovedu pochopit strach a nejistotu, ale je potřeba si nejdřív udělat obrázek, zjistit si informace. Což platí ale nejen v oblasti migrace, že?

Halka Horká

Foto: archiv Správy uprchlických zařízení MV