Zapomenutý Nebeský jezdec z Vysokých Popovic

Ve Vysokých Popovicích 8. května odhalí pamětní desku padlých rodáků za 1. a 2. světové války. Jméno Karla Batelky na něm být nemusí, palubní střelec 311. čs. bombardovací perutě RAF měl velké štěstí a válku přežil. Byl sestřelen, zajat Němci, vyslýchán, před trestem smrti jej zachránilo osvobození zajateckého tábora Američany. V roce 1949 však přišly perzekuce a propuštění z armády, práce v továrně... Nebeský jezdec se dočkal v roce 1991 rehabilitace a byl povýšen na plukovníka letectva ve výslužbě. Ve Vysokých Popovicích zůstaly všechny jeho dokumenty, schraňuje je jeho neteř Marie-Helena Rousová.

Text: Halka Horká, foto: archiv Marie-Heleny Rousové

IMG 20210407 0003

Karel Batelka po návratu z války se sestrou Marií a svým otcem

„Drazí rodiče! Doufám, že můj dopis vás zastihl všechny pohromadě a v plném zdraví. Před sedmi týdny jsem se vrátil ze zajetí do Anglie... Jsem velice zesláblý a mám bolesti hlavy, jinak jsem zdráv. Od té doby, co jsem odešel z domu, byl jsem na mnoha místech. Odešel jsem z domu do Polska...“

Hustě popsaných sedm A5 stráneček vytržených ze sešitu přišlo 20. června 1945 rodině Batelkových z Vysokých Popovic. Po šesti dlouhých letech se rodiče a sestra dozvěděli, že jejich syn a bratr Karel žije. Že utekl do Polska, pak se dostal do Francie, do cizinecké legie v Alžíru. Že byl mezi prvními českými vojáky, kteří se shromáždili ve francouzském Agde a podstoupili těžké boje až do francouzské kapitulace. S posledními českými jednotkami se pak přes Gibraltar přeplavil do Anglie. Přihlásil se k letectvu a po vyškolení se stal střelcem slavné 311. čs. bombardovací perutě RAF. Nad Holandskem byl však v lednu 1942 sestřelen a zbytek války přežil v zajateckém táboře. Četli, že byl odsouzen za velezradu a od popravy jej zachránil 16. duben 1945, kdy tábor osvobodili Američané.

Se svou rodinou se sgt. Karel Batelka potkal až v září téhož roku. Do Anglie odjel ještě jednou na pár dní v roce 1947 a pak už nikdy. Stejně jako ostatní letci RAF se dočkal jen pronásledování a ponížení. „Nikdy už neřekl anglicky ani slovo, nechtěl. A já ho prosila, v osmašedesátém jsem měla angličtinu na střední a potřebovala procvičovat slovíčka. Poslal mě do háje,“ vzpomíná Marie-Helena Rousová, jeho neteř.

Rodiče do lágru

Sedíme v kuchyni jejího domku ve Vysokých Popovicích, kolem nás krabice fotografií a dokumentů, vyznamenání, děkovných dopisů britské královny, premiérky Margaret Thacherové a materiálů o rehabilitaci i propuštění z armády. Karel Batelka, který dožil v Jihlavě, všechny svoje vzpomínky převezl do rodné obce ke své sestře Marii, mamince paní Rousové. V 70. letech pro něj Marie-Helena, tehdejší studentka ekonomické školy se státnicí ze strojopisu, tajně přepisovala jeho válečné vzpomínky. Tehdy se opravdu bála a dodnes nechápe, že ji při tom v práci nikdo nechytil. Karel Batelka pak svoje paměti hned začátkem 90. let vydal v amatérském sešitu nazvaném Z bombardéru za mříže. Je to zvláštní čtení, stručné, emocemi neplýtvá, záznam krušných chvil...

„Když utekl do Polska, bylo mamince devět let. Strejda v době mnichovské zrady pracoval ve Valašském Meziříčí. Vzpomínala, že jednou přijel domů, dlouze si o něčem špitali s dědou a pak se ráno tak zvláštně loučil... a pak už prostě nebyl. Nikdo o něm nic celou dobu nevěděl,“ popisuje Rousová. Na rodinu z Popovic dopadla v roce 1942 zlost okupantů. „Na poli vybírali brambory, když přišli gestapáci a babičku s dědou sebrali. Maminka, tehdy jedenáctiletá holka, tehdy zrovna seděla v čekárně zastáveckého zubaře. Najednou do čekárny vešel gestapák, všichni se rozklepali, a on začal volat zkomoleně Marie Batelka. Vstala až po několikátém zvolání, když mu porozuměla, dostala facku, až slítla na zem. Pak ji vyvedli ven, tam v autě seděli rodiče, nemohla s nimi mluvit, jen si zamávali. Zůstala tak malá úplně sama a k tomu na krku celé hospodářství,“ líčí, co slýchala od své maminky.

„Já jsem byl v Kounicových kolejích a máma ve Svatobořicích u Kyjova,“ píše synovi Karlovi do Anglie po šesti letech jeho otec Karel Batelka starší. Po půl roce se rodiče z vězení ve zdraví vrátili a zbytek války přečkali, jak to jen šlo.

IMG 20210407 0024 kopie

Potvrzení RAF, že Karel Batelka bojoval v jejich řadách

Sestřelen...

Jejich syn Karel byl tou dobou s ostatními českými letci a vojáky za ostnatými dráty zajateckých táborů. Zřejmě proto si pro jeho rodiče přišlo gestapo, když vyšetřovatelé zjistili, kdo je. Palubní střelec, příslušník 311. čs. bombardovací perutě neboli Nebeských jezdců v britském Wretham Hall, do zajetí padl 17. ledna 1942. Při náletu na německé Brémy byl jeho letoun Vickers Wellington Mk. IC T 2971 (KX-J) zasažen nepřítelem. Při zpáteční cestě a pokusu o nouzové přistání stroj havaroval nedaleko Tilburgu v Holandsku. Z šestičlenné posádky tři muži nepřežili. Přední střelec Karel Batelka, druhý pilot Zdeněk Sichrovský a zadní střelec Josef Šnajdr přežili válku v německém zajetí.

Batelka by zle popálen v obličeji, po pobytu v nemocnici jej Němci převezli do tábora Dulug Luft, kde se potkal například se Zdeňkem Škarvadou, který jej v soukromých dokumentech nazýval „svým spolutrpitelem“. Čeští letci prošli řadou lágrů, z Dulug Luft šli do slezského Stalag VIIIB, pak přešli do zařízení přímo pro letce Stalag Luft III v Saganu (dnes polská Zaháň). Zde se potkali s dalšími přáteli z „třistajedenáctky“: Otakarem Černým, Jaroslavem Klvaňou, Emilem Bušinou, Františkem Cigošem, Petrem Urubou či Aloisem Šiškou. S posledními dvěma jmenovanými si Karel Batelka zejména po Listopadu 89 hodně dopisoval. Aktivní Uruba mu v listu z dubna 1990 popisuje svoji cestu do Británie a setkání s královnou-matkou, v dalším jej vybízí a připomíná vzkaz generálmajora Aloise Šišky (místopředseda Sdružení čs. zahraničních letů), aby co nejrychleji dodal dokumenty o svém věznění a rehabilitaci. Bohužel se v jejich korespondenci stále častěji objevovala parte spolubojovníků.

IMG 20210407 0026

Setkání letců RAF v JIhlavě u příležitosti odhalování pamětní desky. Karel Batelka první zleva.

...odsouzen za velezradu

Čeští letci a všichni vojáci to měli při zajmutí o to horší, že jakožto občané protektorátu byli považováni Němci za dezertéry a velezrádce. Batelku a řadu jeho přátel od „Nebeských jezdců“ zachránilo, že na sobě měli britské uniformy a že i do zajateckých táborů dosáhl dozor Mezinárodního červeného kříže. „Řekl jsem Němcům, že jsem Angličan. Stejně to nepomohlo, oni později přišli na to, že jsem Čech. Ale podle Ženevské úmluvy z roku 1929 mi nemohli nic udělat, museli uznávati britskou uniformu,“ vysvětluje rodičům v dopise.

Nacisté ale zkoušeli kde co, aby československé vojáky dostali na popraviště. V srpnu 1944 se Karel Batelka náhle ocitl v Čechách, gestapo je převezlo do věznice na Pankráci. „Byl jsem v Pečkovém paláci (Petschově paláci, Pečkárna – sídlo gestapa na území protektorátu) na výslechu, který trval asi pět hodin. Tehdy jsem myslel, že je to moje poslední cesta,“ vypráví letec.

Prošel dalšími věznicemi na území Česka, v tom na Hradčanech - pod Loretou, jak píše - se dle svých vzpomínek potkal třeba s Josefem Bryksem. Pak byl deportován zpět do Saganu. Asi za týden mu bylo sděleno, že je obviněn z velezrady a zemězrady německého národa. Ze samotky se mu podařilo propašovat moták, aby jeho kamarádi věděli, kde je a co se s ním děje, a aby uvědomili komisi dohlížející na slušné zacházení s vězni. Nebylo to nic platné, Karel Batelka byl opět převezen, tentokrát do Colditz u Lipska a spolu s 19 dalšími československými vojáky čekal na válečný soud. „Očekával jsem rozsudek smrti,“ lakonicky konstatuje v psaní rodičům. Naštěstí přišel 16. duben a do tábora vtrhli Američané: „To si nedovedete představit, jak jsem byl šťasten, že jsem opět svobodný. První dny jsem tomu nechtěl věřit. Stále jsem myslel, že sním.“

Z Německa odletěl do Anglie, zde prošel zdravotní rehabilitací a léčením, vyzvedl si věci, které na letišti ve Wrethamu nechal u 311. perutě a v září šťastně dorazil domů. „Objevil se ráno, během chvilky to věděla celá dědina a do večera tady vyhrávala muzika,“ líčí vzpomínky své maminky Marie-Helena Rousová.

IMG 20210407 0004

Jedna z fotografií pořízených v Británii při výcviku

"Mám rád létání"

Už v Británii byl Karel Batelka rozhodnutý, že zůstane u vojska: „Já mám rád létání, i přesto že jsme měli takovou kraksnu.“ Zůstal, ale jen do roku 1949. Působil v hodnosti kapitána u letectva v Havlíčkově Brodě, po nástupu komunistů byl držitel řady československých i britských vyznamenání z armády propuštěn. Měl štěstí v neštěstí, nezažil věznění a jáchymovské doly, perzekuci přežil. „Nasadili na něj sledovačku, tvrdil. Strýc se hrozně bál, pořád měl pocit, že má někoho za zadkem. Proto třeba nechtěl mluvit anglicky. Trpěl pocitem, že na něj někdo donáší,“ vypráví jeho neteř.

Pracoval v Havlíčkově Brodě a pak v Jihlavě ve fabrice jako administrativní síla, při propuštění z armády musel podepsat, že nesmí působit ve zbrojařských a leteckých podnicích. Se svou ženou vychoval tři děti.

Na nečetných rodinných setkáních se o strýčkově minulosti nemluvilo, jakoby ve vojenském letadle nikdy neseděl. „Říkal mi, že v Anglii měl holku, že tam chtěl zůstat, ale že se vrátil kvůli rodičům a myslel si, že bude jezdit tam a zpátky do Česka. Letěl tam však jen jednou, to když se vdávala dnešní královna Alžběta. Po roce 1948 se definitivně hranice uzavřely, psával si s většími šťastlivci, kterým se podařilo emigrovat, ale i to mu pak zatrhli. Sedával doma, luštil křížovky, kromě práce nikam nechodil, byl hrozně uzavřený,“ popisuje neteř.

V roce 1990 začal řešit rehabilitaci, řízení bylo o rok později kladně uzavřeno a kromě vrácení všech metálů byl povýšen do hodnosti plukovníka. „Když strejda i maminka ovdověli, tak jakoby za to, co musela za války od Němců kvůli jeho působení u anglického letectva vytrpět, se jí chtěl omluvit. Po revoluci 89 a po jeho rehabilitaci jezdili spolu po lázních a dovolených. Byl to ale voják celým tělem, takže když sebou máma při výstupu na nějakou horskou chatu sekla a z nohy jí tekla krev, nejel přes výlet vlak, museli prostě podle strejdy nahoru. Nesnášel, když mu někdo pomáhal, naznačoval pokročilejší věk. Pomoct mu s kufrem, no to se se zlou potázal! Sekýroval, byl to tvrdohlavec, což měl prý po dědovi havíři, který prošel Piavou,“ směje se Rousová.

Medaile

Koukáme spolu na fotky, v uniformě to Karlu Batelkovi fakt seklo. Opatrně saháme na jeho britská i československá vyznamenání, probíráme dokumenty a paní Rousová konstatuje, že by si pro strýce přála pamětní desku. Jeho spolubojovník Alois Kejda ze Zastávky ji má. „Jojo, s tím se navíc v Anglii potkali. Sedělo jich hodně u stolu, klábosili, vzpomínali na domov a najednou jeden z chlapů říkal, že „u nich doma, v Habřinech“... Tak se říká lesům mezi Popovicemi a Zastávkou. A tak zjistili, že bydleli jen kousek od sebe,“ říká neteř.

Po pár hodinách povídání se shodneme, že vlastně jinak uzavřený muž sem tam nějakou vzpomínku pustil a je možné je aspoň takto zachovat. Jeho zdravotní stav i nátura mu neumožnily často jezdit na setkávání se svými spolubojovníky. Z pokročilejšího věku nacházíme jen pár snímků ze slavnostních ceremoniálů, na nichž je i v uniformě. Pozvánek je mnohem víc.

Karel Batelka odletěl do nebe 18. června 2006, ve věku 87 let. Na svůj osud a životní peripetie vlastně vysokém. I proto, že palubní střelci byli prvním cílem nepřátelských stíhačů, museli prosedět dlouhé hodiny v nechráněných a nevytopených prostorách a prakticky bez padáku...

Vysoké Popovice pomník

Pomník padlým v 1. a 2. světové válce odhalí ve Vysokých Popovicích 8. května ve 14 hodin. U této příležitosti vznikla také knížečka, která se těmto mužům a dalším bojovníkům věnuje.

obecné info, zajímavosti

Pojďte si užít Mikroregion Kahan!

MIKROREGION KAHAN

  • Hutní osada 14, 664 84 Zastávka
    IČO: 71214038
    Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
    projekty, administrativní záležitosti
    +420 602 126 391; Lenka Blažejovská

  • Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
    web a sociální sítě, soutěže
    S párou za horníky
    +420 604 206 662; Halka Horká


Děkujeme našim partnerům


© Mikroregion Kahan dso