Letecký průkaz si udělal před pár lety kvůli práci na leteckých softwarech. Dnes je mistrem Evropy v navigačním létání

Hlavní výhrou fotosoutěže Kahanu je vyhlídkový let pro tři osoby. A nikdo se nemusí bát, že by se s pilotem na nebi ztratil. Ve stroji totiž bude sedět s mistrem Evropy v navigačním létání Václavem Pužou.

Text: Halka Horká; foto: archiv Václava Puži

Když jdete na rozhovor s Václavem Pužou z Veverských Knínic, je dobré si oprášit základy matematiky a fyziky. Hodně na nich stojí navigační létání, které je jeho velkým koníčkem a může se v této disciplíně pyšnit zlatou a bronzovou medailí z mistrovství Evropy 2019. Právě on vezme na výlet do oblak (či spíše pod oblaky) vítěze fotografické soutěže mikroregionu Kahan, která trvá do 5. prosince.

Počítáním a prací s mapou, jejím měřítkem, tím se při závodech začíná a má na přípravu pouhou hodinu před startem. "Mým úkolem je co nepřesněji kopírovat vyznačenou cestu na mapě, navíc předem musím říct, jakou rychlostí poletím," stručně shrne Václav Puža. A teď přichází matematika, prý ze sedmé třídy. "Mapa má měřítko 1:200 000, řeknu, že poletím stodvacítkou, to znamená, že uletím dva kilometry za minutu. A na té mapě jsou ty dva kiláky přesně centimetr," vysvětluje trpělivě. Pak si vezme pravítko a značí jeden centimetr za druhým, dělá si body, mapa pro neznalého za chvíli vypadá jako nesrozumitelně počmrkaný papír. "Anebo si nahlásím, že poletím 108 kiláků v hodině, a pak jsou ty dva kiláky na mapě 9 milimetrů. I navigace je závislá na počítání, to máte jako orientační běžci, ti by měli mít základní trojčlenku zmáklou," popisuje letec. A pak přichází fyzika – ve 300 metrech nad zemí, tedy výšce, v níž se závodí, musíte počítat se sílami, které na zemi skoro ani nevnímáte. "Mapa říká, že mám letět 270 °, fouká od jihu, takže bych letěl směrem 290 °. Musím tedy natočit letadlo, aby kompas ukazoval 250 ° a pak letim 270 °. Když fouká zezadu, tak místo 120 letím 140, takže musím přibrzdit," dodává Puža.

Takto vypadá připravená mapa před závodem

Celý let hlídá GPS lokátor, který si před startem letec umístí do letadla. Po skončení letu si jej vezmou komisaři a záznam letu porovnají se zadáním. Ovšem pozor, aby toho nebylo málo, závodníci znají pár bodů, nad kterými musí proletět ve dvousetmetrovém koridoru a s časovou odchylkou maximálně plus minus 5 vteřin a také takzvané tajné brány, pro něž platí to stejné. A pořád to není všechno – letci dostanou k mapě i sadu fotografií a na mapě musí vyznačit, kde na trase byly.

Dá se takový úkol vůbec splnit na 100 procent? Skoro ano. Rekreační skupinka má vyšší patnáctivteřinovou toleranci, sportovní už jen pětivteřinovou. "Takhle u stolu to vypadá jako v pohodě, ale vemte si že na mapě máte tříkilometrový lán a na něm je ten dvousetmetrový koridor, kterým musíte letět, jeden milimetr. Takže chybičku udělají i největší mistři, ale stále posbírají 98 procent všech bodů," říká Puža.

Na kochání při závodním letu zapomeňte. A není ani žádnou výhodou, když se letci vydávají na trasu ve "své" oblasti. Ty nejznámější fotky, typicky rosická Trojice, by mezi fotkami stejně nebyly a na mapě by taky nejspíš vyznačené nebyla. Ti největší mistři zvládnou kompletně slepou mapu jen s vyznačenými útvary, řekami a podobně. Při závodu samotném pilot z okýnka hledí málokdy, spíš jen pro kontrolu. Jeho pohled v rychlém sledu musí těkat mezi mapou, hodinkami, kompasem, okýnkem, mapou, hodinkami, kompasem, okýnkem... Takže během té pekelné hodiny je mu úplně jedno, že někde támhle v dálce je Trojice nebo Velké Meziříčí...

Pilotní půkaz náhodou

Václav Puža neměl s létáním nikdy nic společného, živí se jako programátor, jeho osudem jsou jedničky a nuly. Ale právě ty jej k dnešnímu koníčku dovedly. Dlouhá léta pracoval pro společnost Honeywell, která kromě jiného vyvíjí software do dopravních letadel. "Vedení chtělo mít mezi těmi dvěma stovkami programátorů deset patnáct pilotů. Z praktických důvodů, aby se předešlo při programování chybám, aby se systémy neptaly na zbytečné věci, aby měli ajťáci šajnu, co pilota v kabině zajímá, a tak podobně. Takže jsem si na stará kolena, až kolem čtyřicítky, před osmi lety, udělal pilotní průkaz," vzpomíná Puža.

Podstoupil padesátihodinový výcvik na brněnském letišti a byl ze zážitků v oblacích tak nadšený, že chtěl létat víc než jen pár hodin, které je nutné za rok absolvovat, aby si průkaz udržel. Takže co dál, pronajímat si letadlo nebo si nějaké koupit? Kdepak – lepší je si svoje sestavit. "A tak jsem koupil něco jako stavebnici, je to certifikovaný jednomístný stroj od hodonínského leteckého inženýra Igora Špačka, proto mu říkám špačkolet," směje se pilot. Stačí k tomu přesně naprojektované kousky dřeva, laminátu, železa a lepidlo. Pak přijde podrobná technická kontrola, lety a nakonec kulaté razítko. Se špačkoletem, který má svůj domov na křižanovském letišti, Václav Puža nalítá zhruba 100 hodin ročně a je to jeho parťák na soutěžích. Výherce soutěže a jeho doprovod vezme nahoru ve čtyřmístném stroji, který si půjčuje od jiných provozovatelů.

Snímek se "špačkoletu" pořízený v pondělí

Zlato, bronz

Stal se členem Letecké amatérské asociace ČR, kde se po roce 1989 spojili - řekněme - letečtí punkáči, lidé mimo někdejší Svazarm a dnešní státní Úřad pro civilní letectví, a nejčastěji vyznavači ultralehkého létání. Dnes je poměr členů asociace a úřadu 7000 : 1200. Začal mu chodit časopis Pilot a jak si v něm listoval, narazil na rubriku věnovanou navigačnímu létání. "To se mi líbilo a řekl jsem si, že bych to mohl zkusit," popisuje období kolem roku 2016. No a za tři roky už byl mistrem Evropy.

Zlatou medaili z klání v Litvě si přivezl v kategorii týmu. Češi byli prostě nejlepší. Za individuální výkon má bronz. Původně to bylo stříbro, ale ke slovu se znovu dostala matematika. Tvůrci závodu špatně zadali vzdálenosti u jednoho bodu průletu, což pan Puža u přípravy vyhodnotil jako chybu, hned si ji opravil, letěl správně a víc tomu nevěnoval pozornost. Jeho polský soupeř ovšem po závodu na špatná data podal protest, daná část závodu byla zrušena a novým počty bodů přeskočil českého letce. "A tak já jsem to neřešil, měli jsme týmové zlato, tak mi to stačilo," usmívá se Puža. Na špičce žebříčku se pohybuje i při domácích závodech. Roční série jich má deset a na každý přilétá zhruba stovka závodníků. Lítají jednotlivci a dvoučlenné posádky. "To má také svoje plusy, kluci většinou počítají a letí, holky jsou výborné navigátorky, mají větší cit pro rozpoznání daných bodů nebo fotek," konstatuje. Věkový rozptyl závodníků je velký, od mladých studentů (matematické školy dominují) až po sedmdesátníky.

To není země, to je zahrádka!

Úsměv na tváři má Václav Puža celou dobu povídání, tak pozitivní a pro svůj koníček nadšený člověk se jen tak nepotká. A září i při domlouvání, kdy by bylo nejlepší vzít výherce soutěže na jeho let. Těžko vybrat, Václav Puža má ke každému ročnímu období mnoho důvodů, proč vzlétnout v zimě, na jaře, v létě i na podzim. Překvapivě však asi dominuje to zimní. A jsme zase u fyziky. "Nízká teplota je pro letadlo příjemná. Studený vzduch je hustější a krásně nese, motor je silnější. Díky teplotám nehrozí turbulence a ty samotné jsou prostě nádherné a nezvyklé. A nejkrásnější je podvečer, ale to kdykoliv během roku," líčí nadšeně.

Bude to let pro fotografy i kochače – Václav Puža se může se čtyřmístným letadlem pohybovat do tří tisíc metrů a klesat nejlépe k 300 metrům nad zem. Není problém si některé dominanty Kahanu oblétnout několikrát a udělat tu správnou fotku nebo se kochat pohledy obřího rozměru. "Když vzlétneme z Křižanova, nad Rosickem jsme do deseti minut. Tady můžeme poletovat přes půl hodiny a pak to vezmeme třeba kolem Veveří zpátky. Ale záleží na přání. Ten, kdo bude sedět vedle mne si může vyzkoušet i řízení," prozrazuje a jak říká, na pohled z vrchu není lepší hláška než doktora z Vesničko má středisková: "To vás dojme. To není země, to je zahrádka!"

Tak foťte, posílejte, zážitek to bude veliký. Veškeré informace najdete ZDE.

Když se vyletí nad mraky