Jak dolů do dolů - část 2.

Modernějším přístupem k tunám a tunám

K modernizaci přepravy uhlí na povrchu dolů dochází s postavením železnice z Brna do Zastávky (1856) a následně vleček k dolům Ferdinand, Jindřich, Antonín a Simson (1862), Anna (1873) a Julius (1877).

Na přelomu 19. a 20. století se šachty začaly elektrifikovat. Elektrárny byly vybudovány na dolech Simson a Julius, na dole Jindřich byla v roce 1901 vybudována elektrická centrála. Elektřina se používala k pohonu pump, čerpadel, ventilátorů a jeřábů koksových pecí. Do roku 1901 byly všechny těžní věže dřevěné, v letech 1902–04 byly postaveny železné konstrukce na jámách Simson, Julius a Ferdinand.

Rosická báňská společnost se ve svých dolech zaměřila na konci 19. století na zvýšení kvality uhlí tříděním, praním a využitím prachového uhlí. V roce 1891 byla na dole Julius zavedena výroba tzv. zastáveckých bulek. Přitom bylo přistoupeno ke koncentraci těžby a k dopravě uhlí na stěžejní šachty revíru. V roce 1910 bylo na dole Julius postaveno nové prádlo s Baumannovou sazečkou a byla k němu zřízena lanová dráha z dolu Ferdinand. Podobně byla zřízena lanová dráha z šachty Františka (Padochov) nejprve na Simson (1897) a později na Kuklu v Oslavanech (1914). V roce 1935 byla uvedena do provozu lanová dráha spojující důl Antonín s třídírnou uhlí u dolu Jindřich.

Po roce 1913 se začaly ve zdejším revíru používat důlní benzinové lokomotivy. Rozchody na drahách byly z historických důvodů v každém dolovém poli rozdílné, od 450 mm na dole Antonín až po 628 mm na dole Julius. S narůstající přepravní vzdáleností se velikost lokomotiv postupně zvětšovala a v 50. letech minulého století byly nasazeny v důlní dopravě vedle lokomotiv se spalovacím motorem i lokomotivy elektrické (akumulátorové). Až do konce 50. let však byli v podzemí nadále využíváni koně.

Po 2. světové válce, kdy nastalo znárodnění dolů a nová velká poptávka po uhlí, dochází k poslednímu rozvoji a modernizaci těžby v rosicko-oslavanském uhelném revíru. V Oslavanech, ve Zbýšově, v Zastávce a v Rosicích se stavějí celá hornická sídliště. V roce 1964 se začal budovat ve Zbýšově nový důl Jindřich II.

Důl Jindřich II byl uveden do provozu v roce 1969 a stal se nejhlubším uhelným dolem v Československu, uhlí se zde těžilo v hloubce 1 428,4 metrů. Těžba v celém revíru kulminovala v roce 1963, tehdy bylo vytěženo rekordních 751 668 tun uhlí. Postupně pak docházelo k dalšímu koncentrování těžby uhlí na doly Julius (do roku 1967) a Jindřich II (do roku 1991). V roce 1974 byla postavena lanová dráha z dolu Jindřich II na elektrárnu v Oslavanech.

Na počátku 80. let byla na Jindřichu zřízena důlní klimatizace pro ochlazování větrů v oblasti porubů a roku 1984 zde byla nasazena posuvná kovová výztuž s důlním kombajnem. To se už ale nezadržitelně blížil okamžik ukončení zdejšího kamenouhelného hornictví ve velkých hloubkách. Velká hloubka s nepříznivými klimatickými podmínkami, složitá geologická stavba ložiska, nebezpečí průtrží uhlí a metanu a nebezpečí samovznícení uhlí vedly k rozhodnutí ukončit těžbu v rosicko-oslavanském revíru do roku 2000. S novými společenskými poměry byl nakonec vyhlášen útlumový programu těžby už k roku 1992. Těžba uhlí oficiálně skončila 31. prosince 1991. Poslední vůz uhlí rosicko-oslavanského uhelného revíru byl vytěžen 18. února 1992 ze zbýšovského dolu Antonín.

Foto: soukromý archiv a ilustrační fotografie