Jak dolů do dolů - část 1.
Od sběru po odstřely
Zpočátku se uhlí sbíralo ručně do brašen a sypalo se na hromady nebo se nakládalo přímo na formanské vozy. Později měly kutací práce charakter studnařství. Taková práce byla na vesnicích známá a vrchnost tak mohla využívat k těžbě uhlí robotníky. Koncem 18. století přicházeli na Rosicko-Oslavansko jednotliví horníci ze starších rudných revírů, kteří zde měli k ruce pomocníky z řad robotníků.
Rozvoj dolů nastává teprve začátkem 19. století, kdy od vrchnosti přebral oslavanské doly Jan Baptista Müller (zkušený báňský úředník z Tyrolska), resp. kdy na rosické panství přišel z Pruského Slezska báňský odborník Ferdinand Rittler. Stále se však uhlí těžilo šikmo kopanými šachtami z malé hloubky do 30 metrů. Na povrch bylo vynášeno po žebřících nebo vytahováno ručními vrátky (druh navijáku, obdoba rumpálu).
Kolem roku 1800 byl na šachtě Plantáže v oblasti Babického lesa používán k vytahování uhlí i čerpání vody žentour (převodové ústrojí využívající tažné síly zvířat). První šachty šikmo kopané v úklonu uhelné sloje (tzv. úpadnice) byly využívány současně jako šachty lezní, těžní, čerpací i větrací.
V prvních letech 19. století byly otevřeny v dnešní Zastávce štoly, které propojovaly již existující staré jámy v uhelném poli Boží Požehnání. K nejvýznamnějším patřila tzv. Dědičná štola (otevřená roku 1814), do níž byly později zaústěny další šachty. Dědičná štola měla délku 1 896 metrů, sahala za Babice až ke Zbýšovu a využívala se k těžbě uhlí až do roku 1868. Hlavním úkolem tzv. dědičných štol však bylo dlouhodobě odvodňovat těžební pole. Při těžbě se používali špičáky, kopáče a kylofy (špičák v kombinaci s kladivem).
Horníci v dolech svítili zpočátku lojovými svíčkami, které si sami museli platit. Později dostávali zdarma lojové nebo olejové kahance a ke konci 19. století uzavřené olejové lampy chráněné košíkem, tzv. „sichrovky“.
Nakopané uhlí stahovali nejmladší horníci širokými motykami (gracama) do truhlíků a tahali je po deskách. Na povrch se uhlí vytahovalo v mělkých proutěných koších nebo v deskových trokách. Soubor ručních nástrojů kopáčů se udržel po celé 19. století.
Hlavní modernizace těžby spočívala v přepravě uhlí na patrech a poté kolmou těžní jámou na povrch. Při vodorovné dopravě byl kotouč nahrazen vozíky s kolejovou dopravou. Koleje byly zpočátku dřevěné, od poloviny 19. století železné. Vozíky tlačili „běhači“, v hlavních chodbách je tahali koně.
V druhé polovině 19. století se začalo v dolech používat i odstřelu a na povrchu byly všechny šachty vybaveny parním strojem pro pohon klece a čerpadel. Prvním parním strojem byla vybavena po roce 1830 Müllerova šachta Anna v jižní části Zbýšova. Parní stroje převládaly na těžních věžích a čerpadlech až do devadesátých let 19. století.
Rubačky – klasický hornický nástroj 20. století – se začaly používat teprve těsně před 1. světovou válkou. K jejich používání bylo zapotřebí vybudovat rozvody stlačeného vzduchu až na vzdálené předky.
Hlubinná těžba a budování hlubších pater bylo od počátku nemyslitelné bez výdřevy, která se musela průběžně obměňovat. Dřevo do dolů bylo dodáváno nejdříve z místních panských lesů, později je dovážely povozy z Vysočiny. Rubání se provádělo pilířováním (bez základky, se zachováním ochranných pilířů) a teprve po roce 1900 se základkou (vyplňováním vyrubaných prostorů základkovým materiálem).
Foto: soukromý archiv
