8. 11. 1960 odstartovalo hloubení Jindřicha II, nejhlubšího černouhelného dolu u nás
Před 60 lety, 8. listopadu 1960, začala první etapa hloubení nové jámy Jindřich II ve Zbýšově u Brna. V roce 1964 skončilo v hloubce 1 250 m, o deset let později pak v rekordních 1 454 metrech. JIndřich II se tak stal nejhlubším černouhelným dolem v tehdejší ČSSR a na dlouhou dobu jedním z nejhlubších ve střední Evropě.
Jindřich II v době své největší slávy., 70. léta. 5x foto: archiv Vlastivědného spolku Rosicko-Oslavanska
Velmi složitá dosavadní cesta uhlí na povrch a také stále větší zájem po této surovině stojí za vyhloubením nejhlubšího černouhelného dolu u nás a také ve střední Evropě. Píše se 8. listopadu 1960 a ve zbýšovském areálu závodu Antonín byl právě zaražen důl Jindřich II.
Přitom jen pár stovek metrů vedle je výkonný Antonín a pomocný Jindřich I. „Jenže těžební situace zde byla značně složitá. Vozy z 8., 9. a 10. patra závodu Antonín, které pro představu leželo v hloubce 1 128 metrů, se dostávaly na povrch nejprve slepou jámou číslo 100 na patro sedmé v 900 metrech, následně pozemní lanovkou na překopu 7. patra k jámě Antonín a teprvé potom na povrch. Od jámy potom šly vozy lenovkou na třídírnu u starého Jindřich I,“ popisuje Petr Kubinský z Vlastivědného spolku Rosicko-Oslavanska.
Antonín, zaražený v roce 1846 těžaři Rahnovými a kompletně zrekonstruovaný v roce 1937, byl ve výborné kondici, kapacita těžního zařízení byla 795 tun za den. Zato slepá jáma č. 100 (byť její těžní kapacita byla vyšší než v Antonínovi, 850 tun za den) a Jindřich I z roku 1854, to byla bolest.
„Slepá jáma č. 100 byla mezi válkami založena v nevhodném místě, kde na ni působily jak tektonická porucha v její blízkosti, tak těžební práce v jejím okolí. Náklady na údržbu neustále rostly a často muselo být těžení přerušeno vzhledem k déle trvajícím výlukám v provozu. Jindřich se svou hloubkou 904 metrů sloužil do roku 1937 jako těžní jáma, po rekonstrukci Antonína zůstala jako pomocná pro odtěžení kamene a dopravu dřeva a materiálu do dolu. Od poloviny 40. let byl jeho stav špatný, mnohdy až katastrofální,“ líčí Kubinský. Havíři tudy do podzemí nesměli.
Areál budoucího Jindřicha II s hloubicí těžní věží z roku 1966.
Rozhodovalo se, zda jámu kompletně rekonstruovat v různém rozsahu a provedení včetně povrchových objektů, nebo vyhloubit zcela novou jámu. V roce 1957 se začalo rekonstruovat, jenže došlo k havárii a závalu. Co dál? Cesta k hloubení Jindřicha II, která se po dokončení stala hlavní těžní jámou závodu Antonín pro střední a severní oblast revíru. Do zkušebního provozu šel v roce 1969, „garančkami“ prošel v březnu dalšího roku a v roce 1974 dosáhl oné rekordní hloubky 1 454 metrů.
Areál Jindřicha II byl obrovský, v roce 1966 se začaly stavět nové šatny, koupelny, kantýny, vrátnice a rekonstrukce kotelny. Demontována byla hloubicí těžní věž, od roku 1968 naopak začala růst signifikantní ocelová konstrukce těžní věže, následně byla budova vysoká 46, 3 metrů vyzděna cihelnou vyzdívkou. Od věže pak šel k třídírně pásový most. „Po převedení těžby na novou jámu byla v průběhu roku 1969 likvidována lanová dráha z dolu Antonín na třídírnu a dále pokračovaly práce v areálu dolu, výstavba dřeviště, úpravy terénu, spojení a inženýrské sítě mezi dolem Jindřich II a Antonín a tak dále. Vše vyvrcholilo v roce 1970, kdy byla zasypána stará jáma Jindřich,“ popisuje Petr Kubinský.
Jindřich II fungoval do roku 1991, padlo v něm mnoho havířských rekordů. Ke konci mířilo všechno uhlí už jen do oslavanské elektrárny, těžba se utlumovala. Poslední vozík z něj vyjel 28. prosince 1991. O dva měsíce později v regionu skončila hornická historie definitivně.
Likvidace těžní věže, srpen 2015
Rosické uhelné doly (RUD)
- národní podnik, který měl sídlo ve Zbýšově
- spadaly pod Sdružení kamenouhelných dolů Kladno (doly v kladenském revíru, Západočeské uhelné doly Zbůch u Plzně, Východočeské uhelné doly Malé Svatoňovice).
- členily se na dva samostatné závody: závod Václav Nosek v Oslavanech s odloučeným úsekem Anna ve Zbýšově u Brna a závod Antonín ve Zbýšově u Brna s úsekem Julius v Zastávce u Brna
Technici, čtěte dál
Samotné hloubení Jindřicha II a jeho technické vybavení a možnosti jsou těžším čtením, ale pokud vás zajímá, Petr Kubinský je dovede podat srozumitelně:
Nová těžní jáma Jindřich II byla zaražena jen 100 metrů jihovýchodně od Jindřicha I. Průměr jámy byl 6 m. Výztuž do hloubky 32 m byla dvouplášťová cihelná (mezi plášti byla použita latexová izolace proti agresivní důlní vodě). Od hloubky 32 m do původních 1 250 m potom z litého betonu B 250 o tloušťce 50 cm. Stejný druh výztuže byl použit i pro prohloubení na konečnou hloubku 1 454 m v roce 1974.
Jáma zpřístupňovala nejprve pouze zaústěné 2. a 3. patro, dále již plnohodnotné 7., 9. a 10. patro, později pak i 11., 12., 13. patro. Na 7. patře se nacházela strojovna pomocného těžení, které bylo umístěno v hlavní jámě a bylo vybaveno klecí s protizávažím.
Profil jámy rozdělovaly hlavní rozpony U26 ukotvené oběma konci ve výztuži a pomocné rozpony U24 jedním koncem ukotvené v jámové výztuži a druhým na hlavní rozponě. Svislá vzdálenost rozpon činila 4 m. Ocelové průvodnice pro hlavní těžní oddělení jámy měly krabicový profil 150 x 150 x 8 000 mm. Pro pomocné oddělení jámy byly použity průvodnice dřevěné, lepené o profilu 160 x 160 x 6 000 mm. Přes ohlubeň, 7., 9., 10., 11. a pozdější 12. a 13. patro byly průvodnicové tahy u klecí hlavního oddělení přerušeny a nahrazeny ocelovým rohovým vedením. U pomocného těžení bylo rohové vedení pouze na 7., 11., 12. a 13. patře. Lezní oddělení bylo vzhledem ke klecím situováno čelně a vybaveno ocelovými žebříky o délce 8 m. Jámou byly v konečné podobně vedeny potrubní tahy se stlačeným vzduchem, výtlačným potrubím a také elektrické a sdělovací kabely.
Hloubení disponovalo jedním těžním strojem BFM 5850 pro hlavní těžení a jedním těžním strojem BFM 5850 pro revizní klec. Hlavní těžení pracovalo dvojčinně s okovy o obsahu 2 m3 do hloubky 720 m, 1,5 m3 do hloubky 1 200 m a 1 m3 do hloubky 1 250 m. Okovy sloužily pro dopravu horniny z hloubení a dopravu mužstva. Revizní klec sloužila pro dopravu materiálu na pracovní poval a nouzový výjezd mužstva z hloubení.
Dvouetážový pracovní poval v hloubení sloužil současně i jako napínací. Jeho horní plošina fungovala jako pracovní pro vystrojování jámy ocelovými nosníky a lezním oddělením, na spodní plošině byly umístěny vrátky nakladačů a ostatní zařízení. Obě pracovní plošiny měly otvory pro jízdu okovů. Poval byl zavěšen na osmi lanech synchronizovaných vratů SW 10, umístěných na ohlubni jámy.
Betonovací forma, tj. ocelové dveřové bednění vysoké 2 m s hmotností 22 tun, sloužilo jako šablona pro provádění jámové výztuže. Bylo zavěšeno na čtyřech lanech pod pracovním povalem, což činilo nemalé problémy.
Pro dopravu betonové směsi sloužilo spádové potrubí o průměru 150 mm. Výroba betonovací směsi na povrchu byla zajištěna dvěma míchačkami K 500 s kompletním příslušenstvím, zázemím a přísunem surovin. Vše bylo umístěno pod střechou jámové budovy.
Větrání hloubení zajišťovaly dva ventilátory DM 1120. Lutny měly průměr 500 mm a byly připevněny objímkami na jámovou výstroj.
Pro nakládání horniny sloužily dva sovětské nakladače KS 3. Vrtání bylo prováděno vrtacími kladivy VK 28 v počtu 10 - 12 kusů.
Zařízení staveniště odpovídalo modernímu pojetí té doby. Těžní věž pro hloubení typu Ostroj (v detailech upravená) umožňovala bezpečné hloubení až do konečné hloubky stanovené projektem bez dalších úprav. Věž byla kompletně zapažena dřevem a jámová budova zakryta.
Na jihovýchodní straně byla vybudována kompresorovna vybavená původně třemi vzduchem chlazenými (WS 6,2 EKO) a třemi vodou chlazenými kompresory
(výkon 10 m3/hod). Vzhledem k přehřívání vzduchem chlazených kompresorů, byly tyto nahrazeny dalším vodou chlazeným kompresorem 3 DSK 350-1 s hodinovým výkonem 25 m3 stlačeného vzduchu.
Jáma byla k 1. 1. 1964 vyhloubena na hloubku 1 250 m a umožnila koncentraci těžby ze závodu Antonín a úseku Julius tj. ze střední a severní části revíru na tuto jámu a 10. patro v hloubce 1 128 m.
Rekonstrukce a výstavba povrchu svěřená generálnímu dodavateli Průmyslovým stavbám Gottwaldov ovšem v této době ještě zdaleka nezačala. Vzhledem k problémům a situaci v sektoru paliv a energetiky, útlumu neefektivních provozů bylo rozhodnuto po dokončení rekonstrukce, centralizovat těžbu celého revíru pouze na nový Důl Jindřich II a postupně zrušit organizačně i prakticky dvouzávodovou (od 1966 provozy) strukturu podniku.
V roce 1967 započala demontáž hloubicí těžní věže, likvidace strojoven hloubících těžních strojů, kompresorovny pro hloubení a celkové terénní úpravy v místě ohlubně jámy včetně budování železobetonových patek pro ocelovou konstrukci těžní věže.
Ocelová konstrukce těžní věže byla nad jámou montována teprve začátkem roku 1968. V hlavě věže byl zabudován čtyřlanový těžní stroj s třecím kotoučem 4K 4016 (r. v. 1967), poháněný dvěma stejnosměrnými elektrickými motory o výkonu 1 700 kW. Těžní stroj byl vybaven automatikou ZPA pro těžbu. Na čtyřech lanech o průměru 40 mm byly zavěšeny dvě čtyř etážové klece pro dva vozy JDV 0,95 m3 na etáži za sebou. Na ohlubni byla vybudována jámová budova s automatickým oběhem vozů a výklopníky. Tento komplex byl spojen s třídírnou pásovým mostem.
V roce 1974 byla jáma Jindřich II (od roku 1973 centrální jáma celého revíru) prohloubena na konečnou hloubku 1 454 m. Bylo vybudováno náraží na 12. a 13. patře, čímž byla symbolicky výstavba nového dolu Jindřich II dokončena. Prohloubení bylo prováděno opětovně pracovníky výstavbového závodu VKD, n. p., závod 3, Zastávka u Brna.
Jak to bylo s tou hloubkou?
Jáma Jindřich II ve Zbýšově byla se svojí hloubkou 1 454 m skutečně až do roku 1986 nejhlubší jámou na černé uhlí ve střední Evropě. V roce 1986 byla v Německé spolkové republice (NSR), v Porúří, v Ibbenbürenu, na dole Ibbenbüren prohlubena jáma Nordschacht na konečnou hloubku 1 545 m a v roce 1987 byla taktéž v NSR, v Sársku, v Lebach - Falscheidu na dole Saar, uvedena do provozu jáma Nordschacht s hloubkou 1 751 m. Pro úplnost nutno uvést, že bez ohledu na dobývanou surovinu byl a je nejhlubším dolem v naší republice a současně i ve střední Evropě jáma č. 16 v Příbrami - Hájích, Uranových dolů, Příbram s hloubkou 1 838 m.
Střihání ocelové konstrukce, září 2015.
Co říct na závěr? Těžní věž tohoto typu a konstrukce byla v naší republice pouze nad dvěma jámami, a to nad výdušnou (skipovou) jámou č. 1, závodu 1, Dolu Jan Šverma v Ostravě a nad dolem Jindřich II ve Zbýšově. Prvně zmiňovaná se poroučela do hornického nebe již v roce 1992. Těžní věž dolu Jindřich II byla postupně rozebrána během letních měsíců roku 2015. Přišli jsme tak o další kus naší hornické historie.
Petr Kubinský
