Dolujeme vzpomínky. "Byla sice velká bída, ale chuť žít a mít se líp"

Vzpomínka na tatínka horníka a mé dětství v Zastávce

Květoslava Vošmerová (rozená Hotárková)

Moje rodina. Vpravo otec František Hotárek *1906, jeho manželka Vlasta *191 a tři děti - František, Blanka a Květoslava (ta s panenkou jsem já). Otec František pracoval jako horník na všech dolech RUD.

Měla bych začít tím, že jsem ročník 1940. Narodila jsem se do hornické rodiny v Zastávce u Brna, Stará osada č. 13. Patřím zákonitě k těm, kterým dělá problém krátkodobá paměť, ale ta dlouhodobá slouží bezvadně. Je tu však jeden háček: mám v paměti tolik historek o životě horníků, všechny z vyprávění mého táty, který prošel všemi doly tehdejšího RUD. Tam, kde se těžce pracovalo, se stávaly i humorné příběhy a vznikaly přezdívky, které mi v paměti zůstaly.

Tátova fotka z mládí, věk nevím. Otec František pracoval jako horník na všech dolech RUD.

Táta byl velký vypravěč, a když k tomu přidáme jeho nedokonalou češtinu, vrací mě to do doby, kdy byla sice velká bída, ale chuť žít a mít se líp. Vidím před sebou důl Ferdinand, důl Julius, kde můj otec naposledy fáral ve svých 55ti letech, šel na pouhé 4 roky do důchodu a zemřel na následky silikózy.

Po válce jsme se přestěhovali do Nové osady a moje vzpomínky jsou jako živé a chápu, že dnešním mladým budou k smíchu a nepochopí, že jsme jako pionýři chodili do průvodu na 1. máje, horníci v krásných uniformách byli ozdobou průvodu. Život nebyl jednoduchý, jídlo bylo na potravinové lístky. Horníci sice dostávali přídavkové lístky, ale ani to nestačilo. Maso jsme mívali většinou jenom v neděli - vlastní králík pečený s bůčkem. Přes všechny útrapy žila Zastávka bohatým kulturním životem, ochotničili jsme, cvičili v Sokole a každý rok jsme brali Hornický den jako společný svátek. Nedá mi, abych se nezmínila o tom, že za posledních několik let se horníkům nedostává ocenění, které jim právem náleží. Přidám malou vzpomínku na konec: nám pionýrům bylo za odměnu umožněno sfárat na první patro dolu Julius a dokonce nám předvedli vzdálený odstřel další sloje. A na to se nezapomíná.

Zastávka mého mládí. Nová osada a potok Habřina.

Tak to prostě bylo, pionýry byli všichni, dospělí po válce nastupovali do stran z různých důvodů, na brigády se chodilo zadarmo a jestli je to dnes někomu k smíchu, je to jeho věc. Tak se prostě žilo. Přeji všem mladým, aby byl jejich život krásný, že to není samozřejmost. Za vším musí být dobrá práce. 

Čím bych měla končit? No přece hornickým pozdravem Zdař Bůh.