Dolujeme vzpomínky. "Táta, velký hornický vypravěč"

Vzpomínka na tatínka, který pracoval v dolech ve Zbýšově a své zážitky psal jako povídky. Jen pro mě měl pohádku o permoníkovi.

Text a foto: Jaroslava Coufalová

Dobrý den, můj otec Jaroslav Nevřiva, pracoval několik let ve Zbýšově na dole Antonín a rád psal různé povídky nejen o historii. Spoustu let přispíval do zbýšovského zpravodaje Ozvěna. Bohužel zemřel a tak posílám několik vybraných povídek z hornického prostředí za něho.

Ptáte se (s paní Coufalovou jsme si ohledně příspěvku dopisovali), jestli jsem se o tatínka bála? Když jsem byla malá, většina tatínků mých kamarádů byla zaměstnána v dolech a nám dětem tak nějak ani nepřišlo, jak těžká a nebezpečná ta práce je. Vyprávěl mi pohádku o permoníkovi. Pamatuji si, byla jsem zrovna nemocná a tatínek přišel ze šichty a podával mi stříbrné lesklé kuličky a říkal, že ty jsou od permoníka. Vyprávěl mi, jak tam pod zemí v chodbě uviděl světlo, tak šel za tím světlem a vtom před ním stál malý človíček s lampičkou v ruce a říká: ,,My permoníci tady pod zemí žijeme a dáváme pozor na vás havíře." A ty máš doma malé dcerky a ta nejmladší je nemocná viď?" Sáhl do kapsy a vytáhl kuličky: ,,Tak jí je dej a neboj se, ona se ti brzy uzdraví." Fouknul do lampičky a zmizel.

Dnes už samozřejmě vím, že to byly kuličky z ložisek, ale měla jsem z nich velkou radost a Bůh ví, kam se mi zakutálely.

Na devátém patře

Jaroslav Nevřiva

Při vycházce se psem často sklouzne můj pohled přes pole k těžební budově dnes již zavřeného dolu Jindřich II a přes zalesněnou haldu ke zbytku budov dolu Antonín a moje vzpomínky se vracejí do 60. let minulého století.

Tehdy jsem cestu k Antonínské a na její 9. patro nastupoval denně. Na tom patře pracovali tenkrát až na výjimky zaměstnanci VKD (Výstavby kamenouhelných dolů). Jejich pracovní úsek na Antonínské tehdy vedl zkušený Antonín Liška spolu s několika směnovými techniky a jejich úseková pracoviště byla ponejvíce rozseta po devátém, tehdy otvírkovém patře. V prvnířadě to byly ražby hlavních směrných překopů na sever k dolu Ferdinand a na jih k dolu Kukla, dále několik takzvaných výzkumných překopů s vrtnými věžemi, kde později parta vedená Žažou prováděla hloubkové vrtné sondy pro ověření uložení uhelných slojí. Také zde bylo několik pracovišť provádějících opravy nebo výměnu dřevěné výstroje chodeb za železnou (hajcmany) a party provádějící překládku kolejí v místech, kde vzdutá a narostlá počva (podlaha) ztěžovala kolejové odtěžení.

Cesta na vyjmenovaná pracoviště nebývala vůbec jednoduchá. Nejdříve přicházeli po evidenci (falesu) a pracovním rozdělení v hale šachetní budovy a vykouření poslední cigarety skalaři spolu s ostatními havíři k lampárně, kde za osobníznámku dostávali svoje lampy. Pak přicházeli na náraziště před těžní jámu a po osmi nastupovali do přistavené klece, kterou sjížděli rychlostí 8 m/s na sedmépatro Antonínské do hloubky 910 metrů.

Po vystoupení z klece pokračovali osvětleným šachetním překopem s třemi pásy kolejí, míjíce čerpací vodní stanici, směrem k pomocné slepé jámě zvané "Stovkou". Touto jámou opět klecí sjeli na mezipatro a patro osmé konečně na své patro deváté. To měli za sebou asi třetinu cesty a nyní je čekala cesta ztemnělou chodbou na vlatní pracoviště, trvající nejméně 25 minut. O několik let později zde byla zavedena doprava vlakem s upravenými vozy, ale do té doby bylo nutné nosit až z povrchu nářadí, vrtné tyče, korunky a jiné potřebné věci včetně brašny s někdy víc jak 20 kg trhavin v rukou či na rameni, což nebývalo žádnou procházkou růžovým sadem. Mnohdy se stávalo, že nezbyl čas na svačinu, která se jedla až cestou z pracoviště, jen proto, aby se udržel pracovní cyklus ražby, což spočívalo v odtěžení odstřelené horniny z čela ražby, postavení a obložení železné výstroje, navrtání a odstřelu čelby spolu s prodloužením větracího potrubí.

Ten, kdo to neprožíval, si to dovede jen ztěží představit. Byly okamžiky, kdy se z holínek vyléval pot a rachot čtyř vrtacích kladiv při vrtánínčelby byl tak velký, že člověk byl ještě cestou domů polohluchý. Dobře, že je to všechno už dávnou minulostí, i když si ještě dnes nesou dosud žijící účastníci té doby následky.

Přestože práce byla těžká, vzpomínka na ni a na tváře starých skalařů-razičů z paměti nevymizí. Ať už to byl Šmíd, Synek, Tunka, Hudeček, Dvořák, Čermák, Kilián, Jandl, Koudelka, Slanina, Brzobohatý, Liška J., Břoušek, vaverka, dále pak údržbáři Harvánek, Kotačka, hejda, spolu s důlními techniky (štajgry) Patočkou, Pelcem, Kubálkem, Kubíčkem, Šafránkem a dalšími.

Ti všichni patří do plejády vzpomínek, i když řada z nich již není mezi námi. Stopy jejich práce zůstaly na 9. patře dnes již zavřeného a zasypaného dolu Antonín, ale v oživlých vzpomínkách jsou stále s námi.