Dolujeme vzpomínky. "Z pátrání o naší rodině. Historie Kahanu a jeho obyvatel je jedinečná a neopakovatelná"

Když jsme projekt Dolujeme vzpomínky rozjížděli, ani jsme netušili, k jakým vzácným rodinným pokladům se dostaneme, do jakého pátrání jste se pustili či pouštíte. Tenhle ucelený historický pohled od pana Smutného ze Zakřan je jedním z nich. Děkujeme velice!

Z naší rodiny

Text a foto: Michal Smutný

Nebylo mi mnoho roků, když jsem si poprvé prohlížel jedno z našich starých rodinných alb vonících romantickou zatuchlinou. Ani nyní mi ještě není zase tak moc let, a tak znám většinu svých blízkých, kteří jsou na černobílých fotografiích chráněných průsvitným tenkým papírem zvěčněni, jen z vyprávění. Fotky jsou vzpomínky, někdy milé, jindy smutné. Pro mladší generace představují zvláštní cennost takové, u nichž je možné najít popisek, o koho se jedná, nebo při jaké příležitosti došlo k pořízení obrázku, a to zvláště pak tehdy, je-li už naživu jen málo osob, které by o životech lidí z alba něco mohly povědět.

Můj pohled tehdy při otáčení stránek na chvíli zůstal u staré fotky babiččiných prarodičů. Vedle ní jsem spatřil tužkou vyrytý popisek, jenž byl vcelku netypický. „Dědeček Hradecký a babička Hradecká, prapraděd zemřel při výbuchu metanu na dole Kukla v Oslavanech.“ Poznal jsem písmo svého táty a mnohé mě začalo zajímat. „To mi diktovala babička, ale zrovna o této události víc nevím.“ Na několik let jsem se s touto odpovědí spokojil a přijal ji jako skutečnost. Když jsem se však před časem pustil do úklidu našeho opuštěného domu, který postavil spolu se svými bratry můj pradědeček Cyril, a nacházel jsem v něm mnoho úchvatných listin a věcí, začalo mě zajímat víc.

Obr1

Antonie a František Hradečtí, prarodiče mojí babičky

Věděl jsem, že hornická větev naší rodiny byli Turkovi. K Hradeckým se mi popisek příliš nehodil. Začal jsem počítat, kdy se mohl přibližně narodit prapradědeček mojí babičky, která tátovi informaci nadiktovala. Vyšlo mi, že to bylo přibližně v období okolo roku 1820, možná se tak stalo o něco dříve, možná později. A kdy se událo nějaké důlní neštěstí, na které by mohly řádky odkazovat? Jestli se nepletu, v dole Kukla došlo k výbuchu v roce 1921, jenže z této doby díky rodokmenu a vyprávění rodinnou historii znám a žádný takový smutný příběh se v ní neodehrál. Navíc to bylo v časech o sto let pozdějších, než je vypočítané datum narození mého příbuzného. Pátral jsem tedy více v událostech z června roku 1860, kdy zahynuli havíři v dole Františka. Nezdál se mi název dolu, nicméně jsem zjistil, že Františka s Kuklou spolu snad mohly i více souviset, minimálně od sebe nejsou daleko. Babička mohla tedy Františku brát jako Kuklu, nevím. Začínalo mi to však do sebe více zapadat. Chyběla mi ale jména zahynulých horníků. Oslavanský hřbitov je nedaleko, a přestože byl společný pomník obětí hůře čitelný, hledání dopomohly ještě další informace. Spatřoval jsem mnoho jmen. Tu bylo příjmení, které nesla rodina babiččina bratrance, o kousek dál jsem spatřil dokonce svoje příjmení, avšak tito moji předkové byli sedláci z nedalekých Sudic, takže spolu s dotyčným nebožtíkem patrně nemáme mnoho společného. Byl jsem již téměř u konce seznamu, když jsem v něm zahlédl jméno Jakub Turek. To mi zcela zapadlo do mozaiky a s největší pravděpodobností jsem svého dávného předka našel, ačkoliv kdo ví.

O kom mám díky taťkovi a babičce více informací, je můj již zmíněný pradědeček Cyril Turek, který byl horníkem. Jeho tatínek Viktor Turek byl zase podle všeho „nadhavíř“ a zřejmě to byl on, kdo uschoval dvě vydání Zákoníku říšského z let 1889 a 1896 se stanovami bratrských pokladen, společenstev při hornictví a tištěným podpisem Františka Josefa na zadní straně.

Obr2

Jedna ze stránek Zákoníku říšského se stanovami společenstev při hornictví

Obr3

Přední stránka Zákoníku říšského s úkoly hornických bratrských pokladen

U dědy Cyrila bych se rád zastavil a věnoval mu ještě několik vět. Narodil se roku 1901 v Zakřanech, kde bydlel po celý svůj život. Měl asi šest bratrů, a když mu bylo šest roků, přišel o maminku. Byl chytrý a přátelský a ve škole mu to šlo. Rodina však neměla peníze, a tak musel jít hned po dokončení obecné školy pracovat. Měl tedy přibližně čtrnáct roků, když se začal živit jako havíř a fárat pod zemský povrch. Jak vypadaly výplatní listiny nebo některé stránky hornického kalendáře, když byl děda již dospělý, je možné vidět na obrázcích.

Obr4

Výplatní listina horníka ve 30. letech 20. století

Obr5

Obálka s jednotlivými výplatními páskami (fárat začal praděda v roce 1915)

Obr6

Jedna z mnoha stránek hornického kalendáře pro rok 1927

Obr7

Úvodní strana hornického kalendáře, jde o knížku s deskami potaženými textilií

Je známé, že práce horníka byla dřina a ti, kteří ji dělali, by mohli vyprávět mnohem více. Minimálně dvakrát za ni byl ale pradědeček jistě rád. Na mysli mám dvě dlouhá období, kdy první z nich datujeme do let 1914-1918 a druhé do roků 1939-1945. Díky těžké profesi v rosicko-oslavanských dolech nebyl nucen bojovat ve světových válkách a mohl tak být s rodinou. V meziválečném období poznal svoji ženu, moji prababičku Marii Hradeckou (rovněž ze Zakřan), s níž se v roce 1926 oženil, a v roce 1928 se jim narodil jejich jediný potomek – moje babička Božena. V roce 1929 vyřešili své bydlení, a to kompletní přestavbou chalupy s doškovou střechou, která patřila Hradeckým (ti v ní poté zůstali na výminku). Na začátku 30. let 20. století společně vysadili na dvoře ořech a onen strom roste dodnes. Je vysoký, má obrovskou korunu, tlustý kmen, poskytuje útočiště ptákům a je pro nás jednou z významných rodinných památek. Děda Cyril toho při náročném důlním povolání zvládl mnoho. Na okraji vesnice k domu náleželo pole, kde spolu s ostatními členy domácnosti hospodařil, doma choval králíky, slepice, kohouta, prasata i psa. Snažil se věci vidět s nadhledem, což byla nejspíš při každém hornickém sestupu pod zem důležitá vlastnost. Dodnes v rodině zní několik vět, které prý pronášel. - „Čemo dnes věřit? Ničemo!“ Zrovna tato slova mohl určitě používat i v nevyzpytatelných důlních uličkách. A když někoho zajímalo, jak se dědovi daří? - „Tož, milé Slavomíle, není to takový, jaký by to bét mělo, ale onde to,“ odpovídal často taťkovi Milošovi, s nímž vyváděl spoustu vtípků a vylomenin. Brával kupříkladu babiččin skřipec na vlasy, rozevřel jej a řekl: „Dej ptáčkovi pít.“ V okamžiku, kdy dal táta do „zobáčku“ (do skřipce) prst, děda jej zavřel a oba se smáli. Na Silvestra zase děda u kachlových kamen v kuchyni, kde spával, vždy vyprávěl, že na polích mezi Popovicemi a Rapoticemi zápasí starý rok s novým a nový vždycky vyhraje.

Obr8

Marie, Boženka a Cyril Turkovi

Pokud je mi známo, horníci těžební jámy střídali. Nevím, v kolika z nich v kraji pradědeček pracoval, ale nalezené dokumenty zmiňují minimálně důl Antonín, který patřil nějaký čas nejspíše pod důlní společnost Láska Boží. Jistě prošel více dolů, protože se jako havíř živil dlouho. V roce 1948 mu bylo uděleno uznání za 25 let práce v hornictví, přičemž muselo jít nejspíše jen o nějakou více oficiální část, neboť jak jsem již zmínil, rubáním uhlí se živil přibližně od roku 1915. Stejně jako mnoho kolegů chodil děda Cyril do práce několik kilometrů pěšky a stejně tak z ní. Po těch mnoha namáhavých hodinách v horku a nebezpečí to bylo obdivuhodné. Milou zajímavostí je skutečnost, že můj táta Miloš chodí denně lesem deset kilometrů do práce a deset z práce, já sám chodím téměř každý den šest kilometrů jednu cestu a stejných šest pak zpáteční. Praděda nám zřejmě předal v genech víc, než bývá běžné. Co se naštěstí nedědí, je silikóza plic, která se jako nemoc z povolání nevyhnula ani jemu. S přibývajícími léty se zhoršovaly jeho dýchací potíže, zejména pak při námaze. Někdy okolo roku 1950 tak již odešel do penze. Nadále měl za zvýhodněnou cenu k dispozici uhlí na topení a několik kousků krásného antracitu mám dnes uschováno ve vitríně jako památku na to, co se v mikroregionu Kahan těžilo.

Obr9

Po pradědečkovi se dochovalo i mnoho dopisů a lékařských zpráv

Obr10

I ve své penzi měl jako bývalý horník zajištěnou dodávku uhlí

Obr11

Uznání obdržené za práci pro Rosické a jihomoravské uhelné doly

Obr12

Pradědečkovo uhlí

Období pradědečkovy penze nebylo prospěšné jen jemu samotnému, ale za několik let mohl snáze pomáhat mojí babičce Boženě s výchovou táty a strýce Josefa, poněvadž se babička stala ve velmi mladém věku podruhé vdovou. Z Brna se i s chlapci přestěhovala zpět do Zakřan, kde vyrostla a kde to měla ráda, a dětství tak v této krásné vesnici po boku svých prarodičů Cyrila a Marie Turkových prožili i taťka Miloš se strýcem Pepkem. Kromě mnoha důležitých věcí se můj táta od pradědečka Cyrila naučil i šetřit elektřinou a tuto vlastnost mi také předal. Děda údajně dbal na to, aby se v domě nesvítilo zbytečně, což mu v jednom dochovaném dopise adresoval i strýc, jenž s nepatrnou dávkou ironie doufal, že jsou jeho řádky čteny ve dne, aby se příliš neprosvítilo. Zda to souviselo s někdejším povoláním horníka a s prací jen při svitu luceren, kdo ví. Sám také často v místnostech zhasínám a jsou mi příjemná tlumená světla nebo svíčky a petrolejové lampy. Dodnes mě nenapadlo, že by to mohlo mít původ v rodinné hornické minulosti.

I přes zdravotní problémy způsobené uhelným prachem žil pradědeček Cyril dalších třicet let od odchodu do penze. O necelých pět let přežil i prababičku Marii, o níž se v její dlouho trvající nemoci zvládal starat, až v domě zůstal jako trvalý obyvatel sám. O společnost ale nouzi neměl, protože rodinných návštěv se mu dostávalo a všichni ostatní členové i po svém odstěhování trávili každou volnou chvíli v Zakřanech. Pradědečka nakonec zradil nádor na mozku a v březnu 1981, šest dnů po svých kulatých osmdesátých narozeninách, podepsal svůj životní příběh, který nám zde s tou největší úctou zanechal. Dá se říct, že tím na čtyřicet let zamknul i dveře domu, který vlastníma rukama postavil.

Ačkoliv jsem se s ním o deset a půl roku minul a narodil jsem se přesně v době, kdy docházelo k postupnému ukončování těžby ve zdejších dolech, bydlím nyní v prostorech, kde sám pradědeček s rodinou žil, a připadám si, jako bychom se spolu stačili osobně poznat. V místnostech je stále stejné vybavení, nábytek, na který sahal, věci, které používal. Fasádu chalupy by také bez sebemenších pochybností poznal, kdyby mohl přijít ze zakřanského hřbitova zpět. Přestože některé části jeho hornického domku volají po opravě, ty krásné, malebné a zachovalé budou spolu s ořechem v zahradě dále bez úprav sloužit jako malé muzeum a památník pro rodinu a přátele. Přestože jsem svoje dětství prožil v Brně, rád bych psal budoucnost v místech s více než dvě stě let dlouhou, ačkoliv na několik desetiletí přerušenou, rodinnou tradicí.

Je škoda, že jsem nemohl napsat více příběhů, které pradědeček zažil přímo ve své práci. Bohužel, ani před taťkou se o nich nezmiňoval. Své psaní bych ukončil úryvkem ze školního sešitu babičky Boženy, která měla jako malé děvče za úkol napsat slohové cvičení o svém kraji. „Vždycky, když se do něj vracím, vítá mě mnoho těžních věží, jimiž se havíři spouští v klecích do zemských hlubin. Mezi nimi i můj tatínek, který je také horník.“ Jako vzpomínka na dědu Cyrila i na někdejší dění v mikroregionu Kahan tak snad moje řádky postačí.

Obr13