Dolujeme vzpomínky. „Pradědu těžká dřina odrovnala, prastrýc po stávce nesměl dostat práci“

"Tak jako většina rodin v této oblasti, i ta naše měla mezi svými předky horníky, nebo jak se tady říkalo, havíře," píše paní Jitka Balášová ze Zastávky ve svém příspěvku do projektu Dolujeme vzpomínky. Jejíj otec a strýc na konci svého života zaznamenali svoje vzpomínky na prožitá léta a z těchto vzpomínek může některé citovat. Děkujeme velice.

Texty a fota z archivu Jitky Balášové

Ze vzpomínek strýce Jaromíra Sobotky, 1930-2013

„O dětství a mládí prarodičů toho víme málo, nemluvili o něm a nesvěřovali se nám. Moje babička Anežka Kadlecová, rozená Pazourková, se narodila 28. prosince 1871 (na „Mláďátka“). Pocházela z chudé havířské rodiny a celý život pracovala v domácnosti a v malém hospodářství. V roce 1896 se provdala za horníka Františka Kadlece. Bydleli v malém domku v Zakřanech č. 111. Na malém políčku pěstovali obilí, řepu, brambory. U pole měli dlouhou rokli, osázenou ovocnými stromy, především švestkami, několika rynglemi a třešněmi, takzvanou zmolu. Doma chovali kozu a králíky.

Z rodinného alba - František (1868-1940) a Anežka (1871-1961) Kadlecovi, ve vojenském syn Jaromír (1915-1994).

Dědeček František Kadlec se narodil v Zakřanech roku 1868 (ale maminka říkala, že v Předklášteří u Tišnova). Byl to havíř, který celý život těžce pracoval na šachtě ve Zbýšově. Po práci ještě pomáhal doma na poli. Z práce chodil celý ušpiněný, černý. Neměli tehdy možnost se v práci osprchovat. Babička musela mít doma nachystané velké necky s horkou vodou, aby se po příchodu mohl umýt. Z těžké dřiny byl invalidní.

Zprvu ještě pomáhal doma. Na podzim mu vždycky vystavěli u zmoly budku ze slámy. On v ní v noci i přes den hlídal, aby někdo neukradl zrající ovoce. Nemoc se mu horšila, třásly se mu ruce. Vždycky ráno ho vyvedli nad příkop naproti domku. Tam seděl a pozoroval, co se děje okolo. Byl to člověk hodný, mírný, trpělivý, opotřebovaný tvrdou prací. Zemřel 1. 12. 1940. (Pozn.: V další vzpomínce příbuzných paní Balášové se objevuje i poznámka, že František Kadlec byl do konce roku 1920 zakřanským starostou, to se nám však nepodařilo ověřit.)

Rok 1948. Anežka Kadlecová se svými dcerami Růženou (vlevo) a Františkou. Nahoře zleva Ferdinand Sobotka (Růženin manžel), syn Vladimír, Jaromír Kadlec, Jaromír Sobotka a František Sobotka (Františčin manžel).

Druhý dědeček se jmenoval František Sobotka a narodil se roku 1864 v Hlubokém. Odtud se přistěhoval do Zakřan, aby pracoval jako horník. V Zakřanech se oženil a žil tam až do své smrti. Při své havířině plnil také funkci obecního bubeníka. Měl doma buben a paličky (někdy jsme si s ním hráli), bubnováním svolával lidi a vyhlašoval zprávy obecního zastupitelstva. Pracoval také na poli a na zahradě. Zemřel roku 1947.

Můj tatínek Ferdinand Sobotka měl tři bratry, jednoho nevlastního a dva vlastní. Starší bratr, strýc František Sobotka se narodil v roce 1895 v Zakřanech. Zajímavé byly jejich sňatky. František si vzal Marii Kadlecovou, která však ve svých 29 letech zemřela na tuberkulózu. Potom se oženil s její sestrou Františkou. Můj otec si vzal třetí sestru, Růženu Kadlecovou.

Teta Fanda a strýc Franc byli bezdětní, teta byla hodná a pracovitá, měla však chatrné zdraví. Když v roce 1959 zemřela, strýc se pak ve svých 64 letech oženil potřetí, dům v Zakřanech prodal a přestěhoval se s manželkou Ludmilou do Babic, kde žil až do smrti.

František se svou třetí manželkou Ludmilou (1971)

Strýc Franc prožil těžký život. I když byl malé postavy, byl sporý a silný. Brzy ráno odjížděl ze Zakřan do Zastávky a odtud vlakem do Brna do práce. Mnohdy chodíval ráno na vlak i odpoledne od vlaku pěšky. Byl vyučený klempíř a svoje řemeslo ovládal výborně. Klempířské práce dělal i pro obec a sousedy. Opravoval střechy, rýny, nádobí a nářadí až do vysokého věku.

František Sobotka při opravě okapu. Dle rodinné kroniky se píše rok 1975 a je mu tedy 80 let.

Jako voják prošel frontami I. světové války, poznal její krutost a také velikou bídu chudých lidí. Měl proto velice vyvinuté sociální cítění. V roce 1920 se zúčastnil oslavanské hornické stávky, byl za to odsouzen a několik měsíců vězněn. Těžko pak hledal práci, několik let pracoval jako horník ve Zbýšově. Byl spravedlivý, poctivý a pracovitý. Zemřel v roce 1977.

 Ze vzpomínek otce Vladimíra Sobotky, 1927-2014

„Strýc František (Sobotka) byl výborný řemeslník, odváděl bezchybnou práci. Neměl lehký život po pracovní ani po osobní stránce. V mládí se zúčastnil obou hornických stávek (1921 a 1932). Vyprávěl mi jednou, že byl na shromáždění stávkujících horníků v Oslavanech. Shromáždění přišli rozehnat četníci, kteří každého prohlíželi, jestli u sebe nemá zbraň. Strýc měl tehdy u sebe malou pistoli, kterou si přinesl z první světové války. Nosil zvláštní kalhoty, rajtky, které byly na lýtkách úzké a přes ně se dávaly kožené kamaše. Pistoli měl schovanou pod jednou kamaší, silně staženou, až ho to bolelo, a četníci nic nenašli. Protože za účast ve stávce byl propuštěn z práce, byl pět let nezaměstnaný. Dostával jen „žebračenku“, to bylo dvacet korun na týden. Mzda havíře byla dvacet korun za jednu šichtu (směnu), zatímco ředitel Rosické báňské společnosti měl třicet tisíc korun měsíčně. Strýc opravoval lidem různé věci z plechu a tak si přivydělával. Ve třicátých letech, po nástupu Hitlera k moci, začala i První brněnská strojírna s válečnou výrobou. Strýc tam pak pracoval až do svého odchodu do důchodu. Do práce dojížděl ze Zastávky do Brna prvním ranním vlakem asi v půl páté. Prvnímu vlaku se říkalo „tuberák“, protože muži po ránu většinou kašlali.“

Jitka Balášová, roz. Sobotková; žije v Zastávce

Rodinné foto z pouti v Zakřanech. Nahoře zleva Ferdinand a Růžena Sobotkovi, Jiřina Sobotková, Františka Sobotková. Sedící: Václav Dočkal, Anežka Kadlecová, Cyril Kadlec-syn, František Sobotka, malá Jitka.

Já sama jsem žádného ze svých pradědečků nezažila, jenom prababičku Kadlecovou a strýce France. Dědeček Sobotka, strýc Jaromír ani můj tatínek už neměli s hornictvím nic společného, měli jiné pracovní možnosti. Pamatuji si ale místní šachty (Julius, Ferdinand ) ještě v provozu. Začátkem 60. let jsem jako malá školačka potkávala na schodech od dolu Julius havíře v černém oblečení a bílých helmách, když chodili z práce domů. Tehdy se ještě nemohli v práci umýt. Na základní škole jsme také se třídou byli na šachtě na exkurzi. Ukázali nám, jak jezdí horníci v těžní kleci dolů, jak mají civilní šaty pověšené na hácích a prošli jsme areál. Jejich pracovní podmínky se pak zlepšily, ale pořád se jednalo o práci těžkou, namáhavou a nebezpečnou. Je třeba také připomenout, že v obci bylo hornické učiliště, které připravovalo nové mladé horníky z Moravy i Slovenska. Někteří se tady i oženili a dolech pracovali až do důchodu.