Razič, střelmistr a špičkový báňský záchranář "Čimča" pomáhal i obětem obřího zemětřesení. Pak se z horníka stal hospodský

Čimča. Radku Blablecovi nikdo jinak neřekne. Přezdívku dostal na šachtě a podědil ji po svém otci, taktéž havíři. Ve zbýšovských dolech pracoval deset let jako razič, později byl střelmistrem. Držel služby na báňské záchrance jako zdravotník, a i proto se stal členem československého záchranného týmu, který pomáhal v Arménii po katastrofálním zemětřesení v roce 1988. Ze šachty odešel hned po Listopadu 89 a šel za tím, kam ho srdce táhlo. Se svojí ženou Hanou rozjel někdejší legendární zbýšovskou vinárnu. V hospodském oboru zůstali přes třicet let, usadili se v Rychlebských horách. Do rodného Zbýšova se vrací jednou za čas.

Text: Halka Horká, foto: archiv Radka Brablece, Vlastivědného spolku Rosicko-Oslavanska a Vlastivědného spolku Zbýšov

Radek Brablec s vnoučaty

Kde jinde si s Radkem Brablecem a jeho ženou dát sraz nad archivními fotkami a povídáním, než v hospodě... V oboru podnikali třicet let, což je víc než polovina jejich života. Na první štaci - zbýšovskou vinárnu - vzpomínají jejich vrstevníci a kamarádi s hurónským smíchem, mnoho historek z pijatyk v divokých devadesátkách se nedá ani reprodukovat.

My se ale s Brablecovými snažíme dolovat jiné vzpomínky, na dobu, kdy Radek pracoval ve zdejších černouhelných dolech. Na různých pozicích zde dělal deset let. Poprvé šel pod zem v jedenadvaceti letech. Vrátil se z vojny, chtěl se ženit a potřeboval byt. Na šachtě se k němu i dobrým penězům dostal. "Tak to tehdy prostě bylo, byla to nejjednodušší cesta," vysvětluje. Řekněme, že fárat šel i přes přísný otcův zákaz, v rodině Brablecových se řemeslo podědit nemělo: "Když jsem v patnácti prohlásil, že půjdu na šachtu, tata mi řekl, že mi zpřeráží hnáty. Sám od svých patnácti, když šel na učiliště v Zastávce, kopal uhlí. Už ve třiceti musel kvůli silikóze do invalidního důchodu a v padesáti zemřel."

Nebál jsi se, když jsi viděl, co havířina udělala s otcem?

Tehdy potřeba peněz a bydlení převážila nad strachem. Nejvíc jsem se bál prvního fárání dolů. Bylo mi jedenadvacet a vůbec jsem netušil, co opravdu mne na vlastní kůži čeká.

Na jaké místo jsi šel?

Když jsem nastoupil, tak jsem pracoval na přípravě. Jako běhač, taková holka pro všechno, podáváš nářadí, děláš, co ti zkušenější řeknou. Razili jsme komíny, takže na mne byla doprava materiálu. Stál jsem za havířem a dával mu, co potřeboval. Když nemohl, tak jsem ho u sbíječky vystřídal. Dostal jsem se do jedné z nejlepších part, co tu na dole byla. Během chvilky jsem fakticky fáral na ražbě. Postupem času jsem byl vybrán jako kandidát na střelmistra, absolvoval jsem školení na Kladně. A sloužil jsem na báňské záchrance.

Práce "na předku"

Jak vypadal nástřel? To jste si dělali sami?

Než jsem odstřeloval sám, čekalo se na střelmistra. Šlo se po uhlí, ale sloj nebyla stále stejná – někde měla tři metry, někde dva, někde půl metru a ten zbytek se musel odstřílet, kámen dát pryč. Tak se stěna musela navrtat speciálními vrtáky, přišel střelmistr, naládoval, zapískoval, my jsme schovali ve vzdálenosti tak 150 metrů a bum. Vyfárat, nebo jít někam dál, na to nebyl čas.

Jaké jste měli v běžném provozu šichty?

Osmihodinové. Počítal se do toho čistý pobyt dole, ale ten zahrnoval i cestu k ražbě a zpět. Takže na tom předku, kam jsme chodili ve čtyřech, jsme mohli být tak šest hodin. Jinde na rubání bylo třeba 10 horníků, za šichtu se muselo naplnit 120 vozů. Když je nenakopali, poznali to na výplatě. Ale samozřejmě záleželo na podmínkách, a to věděli i ti nahoře. Někde se koplo a uhlí se sypalo jako písek, jinde to prostě nešlo tak rychle. Když se lámal nějaký rekord, tak se během dne protočily čtyři směny. Ranní směna sfárala v 6 dolů, hodinu vzala cesta, kopali jsme. Další parta sfárala ve 12, hodinu tam, předali jsme jim sbíječky a šli domů. Bylo to bez prostojů a urazilo se o metr, metr a půl dál než při běžných šichtách.

LÁMÁNÍ REKORDŮ I NASCHVÁLY

Rekordy se lámaly kvůli rozkazu z vrchu?

Došel šéf dolů, že podnik potřebuje další rubání nebo došlo k požáru a výpadek bylo potřeba doplnit. A že nám to zaplatí... což udělali, ale dřina to byla hrozná. Běžně kolektiv za měsíc vyrazil třicet metrů, my na předku 80. My jsme měli na výplatě 8 tisíc, oni 6. Taky v rekordech hrálo velkou roli ego předáka, to si nebudeme nic namlouvat. (smích) Někteří byli z mého pohledu úplní blázni a šlo se až za hranu a hazard se životy. Ale zase to měli promyšlené.

Rekord pokořen, foto nedatováno

Zůstal jsi do konce roku 1989. Byl jsi v těch nejspodnějších patrech Jindřicha II, který šel bezmála do 1500 metrů?

Jasně. Jak se vyrubalo desáté patro, šlo se na jedenácté, pak na dvanácté a podpatro... Pak někdo na vršku rozhodl, že se znovu otevře druhé patro, kde prý naši tatíci nechali nějaké uhlí. Tak se lezlo po obyčejných žebřících. Ale to byla úplná hovadina, tam už nic nebylo.

Spadne z člověka postupem času strach? Klaustrofobik by asi omdlel na místě, ne?

Ale kdepak, my tam nebyli jen v naprosto stíněných podmínkách. Pokud nemá někdo strach z klasických tunelů, v kterých se jezdí autem, tak by psychicky přežil. Jen někdy se ocitneš v osmdesáticentimetrové štole.

Co bylo nejhorší?

Vlastně to tahání strašně těžkých věcí na místo práce. Od kusů hajcmanů po takzvané lutýnky, velké části větrání. Denně jsme s těžkým nákladem na hrbu našlapali ve štolách kilometry.

Jak jste spolu s chlapi vycházeli? Jsou to přátelství na život a na smrt?

Jak s kým. Podnikali jsme společné akce v rámci závodu, zájezdy od šachty. Když jsem se ženil, kluky jsem pozval, ale že bychom se nějak extra navštěvovali... sem tam.

Z každého se snažím vytáhnout nějakou srandičku, horníci si prý dělali strašné naschvály...

To by se asi nemělo prozrazovat, navíc se půlka nedá vůbec napsat. (smích) No tak si představ konec šichty, ještě by se mohla dát noha výztuže, ale nene, necháme to na kolegy. Tak co se udělalo... vyhrabala se díra na tu nohu, chlap čupl, hodil bobka, zahrábl to... přišla další parta a ježiš, honem, musíme dát tu nohu. Chlap klekne, hrábne a ono hovno... Naštěstí byla všude důlní voda. Dělali jsme si nachvály, nebyly sice úplně vkusné, ale byly neškodné.

Z různých historek, charakterových vlastností nebo jmen vycházely i přezdívky.

To jo, na šachtě měl nějakou každý. Třeba našemu předákovi se říkalo Huňáč, jeho pravé jméno je Nedvěd. Já jsem Čimča, někdo koktal, byl Kokin. Dělal jsem s Leninem... Navíc přezdívky se dědily, byl mladej Čimča, starej Čimča. A i když syn havíře nebyl na šachtě, stejně se mu v běžném životě říkalo přezdívkou otce.

Hanka: O nás si donedávna jedni známí, s nimiž se potkáváme až poslední dobou, mysleli, že se opravdu jmenujeme Čimčovi. Protože nám nikdo jinak neřekne.

VYHRABAT MRTVÉHO KÁMOŠE, O TOM SE MLUVIT NECHCE

Kromě fárání jsi držel služby na báňské záchrance. Jak to fungovalo a vypadalo?

Sloužilo se buď o víkendu, od sobotní šesté ráno do pondělka. Nebo jsme měli celotýdenní směny, od neděle do neděle.

Cože, celý týden pryč?

Už jsme byli poloprofíci. Vyjížděli jsme celkem často, od blbostí, které nechtěl nikdo podcenit, po těžké nehody. Na záchrance jsem fungoval jako zdravoťák, protože mi nevadí krev. To vše v kombinaci s běžnými šichtami na šachtě, ale naštěstí zásahů nebylo tolik, takže by se dalo říct, že si člověk na záchrance i odpočinul.

Hanka: On nebyl doma třicet let, takže mě tehdy ani teď nic nepřekvapí. (smích)

Důlní záchranáři RUD, foto ze 70. let. Helmy mají každý jinou, centrálně se havířům nevyměňovaly. I podle nich se poznalo, jak dlouho chlapi v dolech pracují. Ti, co měli nejstarší "zátky" (oba muži v popředí), na ně byli patřiičně hrdí.

Jaké úrazy jsi pomáhal ošetřovat?

Utrženou ruku od hřebláku. Tak šup dolů, co nejrychleji podat první pomoc, zafixovat, vytáhnout chlapa nahoru a tam už stál doktor a ptá se mě: "Kde máš tu ruku? Praské pro ňu." Bohužel ruku už jsme pánovi nezachránili. Bylo toho moc, nevzpomínám si na jednotlivé příhody. Nevím proč, ale nejvíc neštěstí a smrťáků bylo před Vánocemi. Nemůžu to posoudit, vždy pak bylo tolik smutných lidí a hlavně ženských, ale celkově asi těch nejtěžších případů nebylo moc. Když ale někdo zakalil a chlapi se to dozvěděli při příchodu na šichtu, tak v havírně, kde nebylo jinak slyšet vlastního slova, jakej tam byl bugr, tak bys slyšela spadnout špendlík. Pár smrťáků jsem zažil, ale mluvit o tom je těžké. Najdeš pod závalem dobrého známého, který má odřené ruce na kost, jak se snažil vyškrábat ven... blbý...

Jako záchranář jsi byl u události, která se prý odehrála poprvé na světě – otevírání požářiště, za kterým zůstalo velké množství kvalitního uhlí, aby se vydobylo. Je to tak?

Ano, myslím, že jsme něco takového dělali opravdu jako první na světě. Bylo to na dvanáctém patře. Šli jsme do obrovského tepla, tělo nám chladily našité kapsičky s ledem a dýchalo se přes aparáty. Vždy pár z nás se skrz zazděnou část proplazilo úzkou rourou, lutňou, do míst, kde předtím hořelo a kde bylo velké množství uhlí. Připravovali jsme prostor na to, aby po odvětrání a zajištění všech bezpečnostních podmínek se mohlo požářiště úplně otevřít a horníci mohli rubat dál. Na obou stranách lutně – před i za – byly uzávěry, aby se nic nedostalo ven. Vždy jsme byly na straně požářiště tak maximálně patnáct minut, pak jsme se vydýchali na hlavní štrece, kde už proudil normální vzduch a po nějaké době znovu prolézt lutňou. Celou dobu nás hlídal doktor Ševčík (rozhovor s důlním lékařem ZDE) a mně mockrát při téhle akci říkal, že podle tlaku už nemám být na světě. (smích)

V seriálu Devadesátky pomáhali ostravští bánští záchranáři vytahovat sudy z Orlické přehrady. Vás taky někdy vytáhli na zásah mimo šachtu?

Málokdy, ale vzpomínám si na případ na maličkého chlapce, který v Bránicích spadl do hluboké studny nebo nějaké úzké díry. Na naši záchranku volali vlastně hned, ale tehdejší šéf si asi netroufl odkývat zásah mimo a generál byl někde na služební cestě. Když se vrátil, hned nás tam poslal a ke klukovi jsme se dostávali tak, že jsme vyhloubili vedle ještě hlubší díru a podkopali se k němu zespodu. Jenže chlapec tam byl už tři dny, bohužel nepřežil. Ten vedoucí, co náš zásah neodsouhlasil hned, pak byl vyhozen.

Když jsme se na povídání ještě před kovidovým obdobím domlouvali, smál jsi se, že jo, jasně, že pokecáme, protože přece máš ten ruskej metál. Opravdu máš a jak jsi k němu přišel?

Tak vlastně nemám. Je fuč, asi před deseti lety si mne našel jeden sběratel a medaili ode mne i dalších stejně oceněných odkoupil. Ještě mám vyznamenání tehdejšího ministerstva paliv a energetiky a někde možná i hodinky, co k tomu přidali.

A za co to bylo?

V roce 1988 jsem byl členem československé výpravy do Arménie, kterou zasáhlo 7. prosince ničivé zemětřesení. My jsme pomáhali likvidovat následky ve městě Leninakan. To bylo velké asi jako Brno. Jak na to vzpomíná Hanka, země se otevřela a to město zmizelo. Pozn. aut: Dnes se město jmenuje Gyumri, otřes o síle až 7,2 stupňů Richterovy stupnice trval dvacet vteřin, ale zkáza byla neuvěřitelná. Počet obětí se vyšplhal na padesát tisíc, přes půl milionů lidí ztratilo střechu nad hlavou. Teploty se na místě pohybovaly mezi minus deseti, minus patnácti stupni. Výprava zůstala zhruba týden a měla za úkol hledat zavalené živé lidi v ruinách.

Kolik vás do Leninakanu odletělo?

Z Prahy to bylo pětadvacet hornických záchranářů posbíraných po celé republice a pět lékařů. Vládní speciál to vzal přes Poprad, kde jsme nabrali skupinu záchranářů se psy. Později doletělo devadesát hasičů.

Hanka: To odpoledne, kdy ho povolali si pamatuju dodnes přesně. Bylo kolem páté, Radek si chvilku předtím skočil na pivo a najednou telefon. Volal šéf ze záchranky, že ho mám hned sehnat, nachystat pas, jídlo, co najdu, a oblečení a za hodinu ho naberou a že letí do Ruska pomáhat po zemětřesení.

RAKVE PO OBOU STRANÁCH ULICE

Věděli jste, do čeho jdete?

Nevěděli jsme vůbec nic, na jak dlouho odlétáme... Dopravili nás do Jerevanu, odtud autobusem do Leninakanu, kde nebyl kámen na kameni. Na místě jsme chtěli mapu, tu nám odmítali dát, báli se, aby snad něco nevyzradili, celé postavené na hlavu to bylo. Potkali jsme se na místě s americkým týmem, který nám dodal satelitní snímky. Bydleli jsme v jednom nezříceném hotelu a pak už šlo vše ráz naráz. Jak se místní dozvěděli o záchranných týmech, už jsme běhali podle toho, kde nás bylo potřeba – tam pláče dítě, tam je zavalený muž. Nacházeli jsme spoustu mrtvých... Pracovali jsme v sedmičlenných skupinách v předem daných lokalitách. Deset hodin práce, šest hodin odpočinek a nanovo. Spíš to bylo beze spánku, padli jsme na lehátko a už zase někdo bouchal, že slyší z pod sutin naříkání...

Záběry ze zemětřesením zničeného města Leninakan, kde Radek Brablec pomáhal zachraňovat. Zdroj: https://www.msf.org/earthquake-response-30-years-msf-armenia

To lehlo celé město?

Starý Leninakan postavený poctivě jakžtakž vydržel, byly popadané kusy domů, ale v nové části sídliště, školky, školy, kde snad do betonu nepoužili žádný cement, to bylo všechno dole. Pomáhali jsme lidem, kterým se jednoduše seštosoval dům, dostat se alespoň k nějakým věcem, protože rázem byli beze všeho. To patro mělo po sesutí tak metr, takže různými háčky zkoušeli vydrápat, na co narazili. Stalo se nám, že jedné rodině se podařilo udělat si z prostěradel několik balíků oblečení a věcí. Najednou přijel žigulík, přibrzdil, balíky někdo lapl a než jsme se vzpamatovali, bylo auto pryč. Nebo ze sutě koukala ruka, na ní zlatý prsten, muž byl ale mrtvý, tak jsme šli dál, hledali jsme živé. Po cestě zpět tam ta ruka stále byla, ale už bez prstu... Na jedné straně ulice byly hromady prázdných rakví, na druhé plných, to si člověk nedovede představit.

Po jak dlouhé době jste odjížděli?

Asi po týdnu. Vytáhli jsme zavalenou ženu, která přežila, ale měla už úplně černé nohy, amputace noh by ji ještě zachránila. Převzali si ji sovětští zdravotníci, odvezli a my po třech hodinách zjistili, že s ní nic nedělali a nechali umřít. Tehdy šéf našeho týmu řekl, že na to se můžeme vybodnout, že jsme přijeli zachraňovat a ne dělat havrany. A že jedeme domů. No a po roce, to už vlastně bylo po revoluci, si nás pozvali na ruskou ambasádu a dostali jsme to vyznamenání, co už nemám. (úsměv)

Hanko, jak po příjezdu vypadal?

Já o něm celou dobu nic nevěděla, to asi bylo horší, než když normálně fáral. A pak mi po týdnu a něco volají ze záchranky a říkají, že někdy v noci se Radek vrátí. Kdyby mi předem nezavolali, tak ho nepustím do bytu, já jsem ho nepoznala a tak jsem se ho lekla, že jsem dveře znovu zabouchla. Přišla mrtvola. Rychle do vany, protože se za celou dobu nekoupal, neholil, nespal, byl zelenošedej. Seděla jsem na vaně, aby se neutopil, protože ve vteřině usnul. Za dvě hodiny byl ale vzhůru a chodil po bytě a říkal, že před sebou vidí ty hromady rakví.

Když jsme u těch vyznamenání Sověty, ke vstupu do komunistické strany jste byli nuceni?

Nenutili nás, ale přemlouvali. Já jsem odolal. Naposledy přišli tak půl roku před revolucí 89. Až k nám domů, měl jsem pracovní úraz a maloval jsem. Já celý od barev si říkám, asi přišli na kontrolu a říkám: "Zdař bůh, chlapi, co je?" Vymlouval jsem se, že je nemám ani kam posadit, a oni že nevadí a jestli bych nechtěl do strany, že jsem takový vůdčí typ. Tak jsem použil svoji stálou hlášku: "Chlapi, já jsem ještě nedozrál." Nedozrál, nedozrál, to nám říká každej, tak řekni proč nechceš. "Hoši, já vám to řeknu a vyletím z havírně." Prej ne, ať se nebojím... Tak jsem jim řekl, že se mi nelíbí, jak to vedou, co se děje... A jejich otázka po tom všem byla - ale co na to historie? "Tak na to jsem jsem strašně zvědavej, zdař bůh, schne mi barva." Po revoluci někteří z nich seděli v první řadě v kině, když přijeli vykládat herci, co se dělo na Národní třídě, a říkali jak Občanské fórum je fajn.

Ale ve vedení podniku určitě byli i straníci a při práci to hrálo roli, ne?

A víš co, soudruh nesoudruh, ředitel neředitel, my jsme se prostě zdravili "Zdař bůh" a to ledacos vypovídá. Za mě šéfoval Emil Okruhlica, byl ve straně, jasný. Ale byl to fajn chlap a my jsme ho po Listopadu několikrát podrželi. Nikdy nikoho nepodělal, při velkém maléru ani při prkotinách. Já jsem třeba předělával byt. Prvně jsem se na to byl domluvit za ředitelem, jestli z dvoupokojáče můžu udělat třípokojáč. A že jo, jen že si všechno včetně materiálu musím udělat zařídit a udělat sám a když si to zaplatím, ať si tam dělám, co chci. Šéf byťáku mi pak vlezl dovnitř, pochválil mi to a najednou řekl, že mi zvednou nájem. Tak jsem letěl za Okruhlicou a bylo tóčo, žádný nájem se nezvedal. :) Víc doleva to tu bylo vždycky, ale to už od začátku, kdy se zde začalo dolovat. Stačí vzpomenout na stávky ve dvacátých letech. A tady v Dělňáku tehdy byl i Gottwald. (smích)

Hanka: To jo. Rosicko-oslavanskou stávku zažili mí prarodiče a majrovské dódynek (majrovský dědeček) stávkoval taky. Babička zůstala sama s dětmi, bez prostředků, neměli z čeho žít, když děda nedostával plat. Tehdy se vzedmula velká solidarita, rodiny z okolních obcí si rozebraly děti havířů, aby měly vůbec jídlo a šaty a mohly chodit do školy. Tehdejší havířský život musel být hrozný, privilegovanými se stali až po roce 1948.

Z havírny jsi utekl hned po revoluci?

Jak to šlo, byl jsem pryč. A začal jsem roztáčet kola kapitalismu. (smích) Vinárnu na koupališti jsme otvírali v roce 1990 na červencovou pouť a fungovala do roku 1997. K tomu jsme měli tři malé děti. Pak jsme dlouho vedli rekreační středisko na Sykovci, bývalý podnikový areál. Tam jsme vydrželi asi dvanáct let, než se začal Sykáč rozprodávat. Potom jsme měli hospodu v Tišnově a nakonec jsme skončili s motorestem v Markvarticích. A pak jsme si řekli dost a pořídili jsme si chaloupku v Rychlebských horách. Třicet let v hospodách stačilo. Jak je to možné, přijíždíme za dcerami a taky za lékaři – těch deset let v havírni a třicet za barem se začíná sečítat hlavně v zádech.

Dnes Radek Brablec se svou ženou žije v Žulové v Rychlebských horách.

Vzpomínáš na hornický život a stýskalo se ti po něčem, když jsi odešel?

Byla to zvláštní doba, sem tam si nostalgicky zavzpomínám. Ale byla to hrozná dřina, to mi v hlavě rezonuje pořád. Byl jsem rád, když po šichtě za mnou chlapi přišli na pivo a pokecali jsme, zavzpomínali. Díky šachtě jsem měl dobré živobytí, ale podnikání a hospody, to byla moje radost, tam jsem se našel.