Když se spojí mládí a novoty se zralostí a tradicí. Výsledkem je rosické víno od Koblížků
Text: Halka Horká, foto: archiv Rodinného vinařství Koblížek
Trošku tu zebe, stabilní teplota teď v zimě je 10 stupňů, v létě maximálně 17. Tereza Koblížková se vědoucně usmívá, ona svým královstvím prochází každý den pěkně teple oblečená. Jsme v novém sklepě Rodinného vinařství Koblížek, které najdete v Rosicích.
Zajímavého je na něm hned několik věcí – jde zřejmě o jediné vinařství (pokud nepočítáme pár hlav v domácích zahrádkách) na Rosicku, potažmo Kahanu, a vévodí mu mladá holka. Někdejší absolventka zastáveckého gymnázia letos dokončila studium na lednické vinařské škole a pustila se do rodinného podniku naplno. Už za studia ale začala vrtat do svého tatínka Jaroslava a strýce, kteří si vyráběli víno spíš pro radost a své známé. Výsledkem jsou třeba trochu jiné postupy nebo to, že víno začali před dvěma lety lahvovat a dali mu krásné etikety.
Tereza Koblížková
Za tím vším je spousta práce. "S tátou se dělíme o výrobu, staráme se o vinohrad, já pak řeším prodej a to, aby o nás bylo slyšet. Taťka ví mnohem víc o technické části a vinohradnictví. Babička se mnou lahvuje a etiketuje a mamka pomáhá se vším, sestra a kamarádi vždy rádi pomohou s prodejem ve stáncích a dalších akcích,“ směje se pětadvacetiletá blondýnka mezi tradičními dubovými „barikovými“ soudky na jedné straně a moderními nerezovými tanky na druhé.
Výroba kvalitního vína potřebuje podle ní pevnou ruku. Ale i lásku a cit, a těch se mu u Koblížků dostává vrchovatě a z rukou mužských i ženských. „Naší filozofií je vyrábět především vína, která budou lidem chutnat. Vína pro každodenní připití či vína složitější a mnohovrstevnatější pro náročnější zákazníky,“ popisuje Tereza Koblížková.
Je po vinobraní a na svoji chvíli v tancích či sudech čekají bílá a červená vína, růžové a dokonce oranžové. Letošní mladé víno už je pryč, Koblížkům zbývá pár lahví z předešlých sklizní a už se těší na jaro, kdy postupně začnou stáčet do lahví letošní víno. Vinohrad je obstaraný, takže je chvilka času na povídání.
Tento rok je pro rosické vinaře jiný. Třeba v tom, že poprvé své poklady připravovali ve zbrusu novém sklepě, najdete jej kousek od Rozsocháče, a taky se nemuseli mordovat s ručním lisováním. S modernějšími postupy přicházejí také moderní technologie. "Dosud jsme měli vše ve sklepě u nás doma," poznamenává Tereza Koblížková. Jenže jak se podnik rozrůstá, už nestačil a hlavně věčné "po schodech dolů a nahoru" se všemi těmi tunami hroznů a pak lahvemi není příjemné.
Koblížkovi vinaří snad odnepaměti, dědeček pocházel z vinařské obce Moravské Bránice. „V roce 1972 koupila babička s dědou v Dolních Kounicích jižní svah a o rok později vysázeli první vinohrad v kounické oblasti Karlov," popisuje rodinnou historii slečna Koblížková. Tady na písečném podloží zrají hrozny bílé. V restituci pak její praděda dostal pozemky s vinohradem ve viniční trati Nová Hora v Moravských Bránicích, kde jsou třetihorní vyvřeliny, a z něj dostávají červené hrozny. Právě červenému vínu je to oblast zaslíbená, Frankovka z dolnokounické oblasti s vyšší kyselinou je pojem a vozila se na pražský hrad, pod názvem Rosa Coeli.
Než se z hroznů stane víno
Uzrálé plody jednotlivých odrůd se otrhají, převezou. Projdou mlýnkem, kde se odstopkuje a pomele, pak jde takzvaný rmut do lisu. Pak jde vinný mošt do nádob, kde po spontánní nebo řízené fermentaci projde kvasem. Teď je čas burčáku, pak následuje řezák neboli "přešlý burčák" a pak už se vlastně vyloupne mladé víno. Vyčeří se, vyfiltruje a může do lahví. Bílé víno jde do nádob hned po vylisování. U červených a růžových je postup jiný. Rosé se vyrábí z tmavých hroznů a po pomletí se nechá ležet na slupkách, maceruje se dobu několika hodin až dnů, podle toho, jak chce vinař světlejší/tmavší barvu. Červené se po pomletí přemístí do nádob, ve kterých mošt i slupky projdou mícháním a pak kvasem. Až teprve potom, od 10 dnů po měsíc – záleží na odrůdě, projde vylisováním. Oranžové víno pojala Tereza jako experiment, do kterého se pustila se spolužačkou. Koupily hrozny Ryzlinku vlašského, do sudu daly nevylisované bobulky bez třapin a nechala se pracovat tíha, gravitace, bobulky praskaly a dávaly šťávu. Po půl roce vše vylisovaly, znova šuply do sudu a v létě se lahvovalo. Ví, že další čtyři roky bude bez problému v lahvi dozrávat.
Dědeček Koblížek chodil do zaměstnání a pro svoje potěšení si nadělal pár demižonků. Předal své umění a znalosti Terezinu tatínkovi Jaroslavovi, který svoje první víno vyrobil v 16 letech v roce 1982. Postupně se jeho produkce rozrůstala, nakupoval nové a nové sudy, později nerezové nádoby.
Jejich malá rozloha vinic i tak vydá kvalitní hrozny, typické pro Dolnokounicko, další vína vyrábějí i z hroznů zakoupených v Drnholci od paní, která obhospodařuje 300 hektarů vinic, ale sama víno nevyrábí. "Dnes je to hodně rozdělené na vinaře a vinohradníky," popisuje mladá vinařka s tím, že ani jeden obor není žádný med a výsledek je závislý na počasí. Z plodů jejich bránického vinohradu vyrábějí Koblížkovi Frankovku, Cabernet Moravia, Veltlínské zelené a mají tam i Rulandské šedé. Z Kounic pochází cuvée Portugalu s Vavřincem, Müllerka a růžové z Frankovky. Kromě drnholeckého Veltlína a Chardonnay si ještě do sklepa přivážejí z Jevišovky plody takzvaných interspecifických odrůd jako Solaris, Savilon, Muskaris. Jde o netradiční odrůdy, které vyšlechtěním získaly mnoho vlastností jako vyšší cukernatost, odolnost nebo silnější slupku, větší aromatiku, odolnost před mrazem," líčí vinařka. Jejich vlastní vinohrady jsou staré už 47 (Dolní Kounice) a 36 let (Moravské Bránice) a doufají, že ještě nějakou dobu budou rodit, než budou muset projít obnovou.
Většina konzumentů se řídí podle názvů pozdní sběr, výběr z hroznů, kabinet, které vycházejí z cukernatosti hroznů při sběru. "Tím se my ale řídit nechceme, sledujeme kyseliny a pH, které ovlivňují kvas a následnou kvalitu vín. Víno necháváme na kalech, které považuju za matku vína," popisuje Tereza Koblížková.
Pohybujeme se občas v neuchopitelných pojmech, jako víno si řekne, po odbourání kyselin je hebší, hezčí... Za všemi těmito slovy je řada technologických postupů, které by vydaly na článků pět. Když si ale za Terezou Koblížkovou pro víno zajedete, moc ráda vám o nich popovídá: "Pro mne je důležité, aby lidé věděli, jak a proč víno vzniká. A mám zkušenost, že zákazníci to stále častěji chtějí slyšet." "Kecat" do řemesla začala tatínkovi hned v prvním ročníku vinařské školy. Nakoukla díky ní do řady podniků i v zahraničí a na různé možnosti výroby. "Tak nějak nám to hezky klaplo, táta se strejdou z Bránic mají svoje tradice, já přinesla novinky a dovedeme si naslouchat," říká.
Svět, který se točí obráceně
Než zvolila vinařskou školu, koketovala s myšlenkou jít ve šlépějích svojí maminky-učitelky. "Po gymplu jsem si udělala jazykovku a pak jsem nastoupila na vinařskou školu, kde jsme byli skvělá parta po celých pět let. Tam v Lednici je to úplně jiný svět, točí se obráceně, je to balzám na duši i tělo," zasní se mladá vinařka. Až úplný konec báječného studia zkomplikovala současná epidemie, ke státnicím kvůli ní mohla až v červenci. "No a od té doby všichni řešíme svoje víno a vinohrady, někteří hned nastoupili do práce. U mě byla volba už delší dobu celkem jasná, zůstat "doma", protože když nastoupíte do podniku, nemáte šanci zvládnout firemní a pak i svoje vinobraní," vysvětluje Tereza Koblížková. To letošní si strašně s rodinou a kamarády, kteří přijeli pomoci, užila.
Loni Koblížkovi plnili 7 tisíc lahví, z letošní úrody jich bude určitě jednou tolik. "Chci zůstat na množství do 20 tisíc, protože pak už by nebylo v našich silách vše zvládnout v čistě rodinném kruhu, což chceme," vysvětluje Tereza Koblížková. Pro jejich víno si můžete po domluvě přijít přímo do sklepa, Tereza často hopsne do auta a lahve zájemcům rozváží. Kromě Rosicka posílá své lahve třeba na Pardubicko a k Praze.
Kromě běhání po rodinném podniku se stále snaží dozvídat nové věci. Protože úspěšně podstoupila senzorické zkoušky II. stupně, může jezdit po koštech jako hodnotitelka. Má hlavu plnou nápadů a plánů – od společného vína, které by chtěla vyrábět se spolužáky, po košty jejich vín. A samozřejmě pořád testuje, co jí přijde pod ruku. "Jé, a to mám ráda. Teď už nemám tolik času, ale v době studia jsem každý víkend přivážela dva kartony vína a doma jsme zkoušeli, poznávali. Jinak to ani přece nejde," směje se vinařka. Moc se jí líbí přístup Francouzů, kde jim víno koluje v krvi snad od narození: "My tu řešíme zákaly, perfektní skleničky, včetně mě, taky si vybírám prefektní... tam se prostě nad ničím takovým nezalamují. Má víno zákal, tak ať má, patří tam, a pije se klidně z hořčičáků..."
Kam ty vinice zmizely?
U nás, zvlášť na jižní Moravě - že, je víno number one. Že bylo ve velkém i tady v Kahanu, dokládají třeba obecní a městské znaky. Hrozny v nich mají například Neslovice, Zbýšov nebo Ostrovačice. Kam ale vinice zmizely a proč? Sedíme se slečnou Koblížkovou nad dokumenty, které jí zaslal tetčický badatel František Široký. S jistotou se dá říci, že právě v Tetčicích, potažmo na Bučíně se réva pěstovala ve velkém. Roku 1531 koupila horu Bočín (Bučín) Bohunka z Pernštejna a založila zde vinice. Podle jejího vzoru začali vysazovat hlavy bílých i červených odrůd sousedé rosičtí, pendrovští a tetčičtí. Velké vinohrady zpustly za třicetileté války. Velké úsilí vynaložil na zvelebování vinic na Rosicku Jan ze Žerotína, který měl jejich část i v Dolních Kounicích. A pak už vlastně není po zdejším vinaření, pokud nepočítáme zmiňovaných pár hlav v domácích zahrádkách, ani památky. Jakoby vrchol dříve "ovíněného" Bučína byl hranicí, směrem na jih plno vinohradů, směrem na sever už jen zmínky v historických dokumentech.
