Kratochvilští hledači ptačích pokladů

Helena a Karel Hurtovi z Kratochvilky mapují výskyt ptáků. On dodává odborné informace, ona exempláře fotí. Jaké tu máme opeřené vzácnosti, co nám nad hlavou létá nejčastěji, na jaký druh nadšení ornitologové napjatě čekají? Výpravy za ptáky mohou být pěkný adrenalin.

Text: Halka Horká, foto: Helena Hurtová

Dnes je první jarní den, také Den štěstí. A taky Světový den vrabců. Těch podle článků v médiích každoročně ubývá. "Domácích je opravdu razantně méně, zato polních je pořád dost. Spolu se špačky patří mezi nejrozšířenější ptáky," říká Karel Hurt z Kratochvilky.

Helena a Karel Hurtovi

Dlouholetý myslivec už mnoho let patří i mezi zaryté ornitology. Spolupracuje s Jihomoravskou ornitologickou společností a celorepublikovou, potažmo mezinárodní databází Avif, kterým dodává údaje o sledování běžných i vzácných druhů nejen z okolí domácí obce. A protože je vždy lepší svoje pozorování podpořit fotografií, zlákal k mapování svoji manželku Helenu, vášnivou amatérskou fotografku.

Díky nim víme, že na Bučíně kolem vody je možné spatřit ledňáčka, vzácného lejska malého, u Omic čápa černého, že se do naší oblasti vrátil dudek, na Jihlavku morčák velký.

Dudek chocholatý; v záhlaví textu snímek ledňáčka říčního z Bučína

Procházka po jejich ptačím hájemství okolo Kratochvilky je naprostý balzám na duši. Co chvilku stojíme a debatujeme nad stavem přírody a lidstva. Pokaždé, když zaregistrují mávnutí křídel, hovor na chvilku utichne a oba automaticky otáčejí hlavu za letícím opeřencem.

"Teď se tažní ptáci teprve začínají vracet. Ale až sem půjdete v půli dubna, začátkem května, to teprve uvidíte a uslyšíte. Všude mraky hmyzu, bzučení a ptačí zpívání a štěbetání jedno přes druhé," rozkládá rukama Karel Hurt u nově zakládaného sadu "na Kopcích" pod obcí. A hmyz je v ptačím životě to podstatné, právě jeho dostatek či nedostatek stojí za návratem či odletem z lokalit.

Oba potvrzují, že tah ptáků se mění, některé druhy prostě migrovat přestaly. "Třeba rehek domácí, špačci, skřivani, červenky. Vše záleží na potravě, protože ptáci neodlétají, že by zmrzli, ale letí za potravou. A té je tu kvůli většímu teplu pořád dost. Vlaštovky nebo rorýsi potřebují denně mnoho hmyzu, tak za ním musí na jih, ale rehek to zvládne," vysvětluje Karel.

Adrenalin v ptačím světě

Jarní probouzení přírody je pro manžele rájem. To pak Helena skoro denně bere své "dělo" a fotí, fotí a fotí. "Ze začátku jsem si čekala na okamžiky, kdy pták usedne. Teď mě naopak baví záběry vzletu, pohybu. Je to neuvěřitelný adrenalin," líčí fotografka. Adrenalin? "No jasně. Uletí, nebo to stihnu? Taky proto, že i velmi dlouho čekáte v místech, kde má být vzácný druh. Ví víte, že tam je, ale nevíte, kdy se objeví, vykoukne," popisuje Helena. Ona je ta trpělivá, je opravdu schopná klidně čtyři hodiny čekat, manžel vydrží maximálně jednu a pak neklidně obchází kolem, nahání jí to, jak říká.

Stehlík obecný

Oba jsou na svoje průzkumy v oblasti Kahanu i celé republice vybaveni maskovacím oblečením, hejkalem, aby byli dostatečně kryti. Pak může nastat ještě větší adrenalin. "Snažila jsem se ulovit snímek pěnice vlašské u Biskoupek. A najednou nade mnou začal lítat vojenský vrtulník. Pořád šel níž a níž, až jsem chlapům viděla do tváře. Co teď, foťák s velkým objektivem vypadá jak odstřelovací puška, to jsem se bála," směje se fotografka. "Měli cvičení, ve vrtulníku termovizi, která jim ukazovala, že dole někdo je, ale přes profimaskování nikoho neviděli. Rychle jsem běžel, mával, křičel, že tam mám ženu s foťákem... no, dobře to dopadlo," usmívá se ornitolog.

A pak přichází adrenalin manželský. "U snahy zdokumentovat návrat dudka jsme se málem rozvedli, jak jsme se pohádali," prozrazuje se smíchem Karel. "Objevil se náhle, takže honem, rychle, zaostřit. Jenže jak sedíte v tom křoví, foťák přeostří na větvičku, je to hodinářská práce. No a vedle sebe máte úplně na mrtvici chlapa, který tu fotku chce a potřebuje, bojí se, aby dudek nezmizel, neuletěl a tak do vás furt šťouchá, popohání, nadává... hrůza," durdí se ještě teď Helena.

Ptáci, jste vítáni

Kratochvilka je díky jejich snažení a pomoci obce, jejíž obyvatele opravdu "pobláznili", doslova obsypaná ptačími budkami nejrůznějších velikostí, jsou zde místa připravená pro hnízdění sov, jejichž návrat by byl velkou radostí. "Máme tu kalouse ušatého, puštíka. Dřív byli běžní sýčci a sova pálená, ale to už je pryč. Teď bychom si přáli, aby se vrátili. Začínají se znovu objevovat na Břeclavsku. Byly teď myší roky, tak uvidíme," doufají Hurtovi.

Vše návratu zajímavých nebo v posledních letech vzácných druhů nahrává. Kratochvilští už deset let zkrášlují a upravují někdejší obecní sad, chystají nový v místě zvaném Kopce a mezi nimi vytvářejí malé rybníčky. Jeden je hotový od loňska, chystají se další dva. A kde je voda, tam je život. "Za prvé je taková plocha fajn pro zvěř celkově," nezapře se myslivec, "ale zanedlouho k ní přiskáčou žáby, doletí hmyz. Takže už se tu mihl kvakoš, volavka a jednou prostě zůstanou a s nimi další a další druhy," popisuje Karel.

Volavka popelavá

Z džungle se stalo upravené a prosvětlené prostranství plné ovocných stromů, což přitahuje jednoho ptáčka za druhým. "Stehlíci, strakapoudi, sýkory, rehci... prokázaných hnízdění tu máme u 55 druhů, 97 druhů zde můžete spatřit. Hodně vzácný je výskyt pěnice vlašské, tu běžně nepotkáte, nebo ťuhýka obecného," vyjmenovává. Z dravců je zajímavý včelojed lesní, který vyhrabává vosí hnízda. Ptáků i v zimě je kolem Kratochvilky hodně, což potvrdila lednová Ptačí hodinka, tedy sčítání na krmítcích. Zapojil se i rekordní počet pozorovatelů, kteří si vystáli tu svoji hodinu i u krmítek v sadech. A vypadá to, že nahoru šla oproti minulým rokům třeba populace zvonků, čížků, stehlíků a severních hostů jíkavců.

Zvonek zelený

Momentálně je hodně kání, ale i proto že se tu právě potkávají severské i středoevropské druhy. Káně lesní je letošním Ptákem roku. To znamená, že ornitologové by měli zaznamenat každou káni, kterou uvidí a údaje poslat do databáze.

Poklady z foťáku

Na výpravy za ptáky nechodí vždy spolu, když manžel nemůže, vyrazí kolem obce Helena s fotoaparátem i sama. Cvaká, cvaká a hledá ten svůj nejlepší záběr. Někdy jde za konkrétním úlovkem jako v případě pěnice, u které není jasné, kdy a zda se ke Kratochvilce vrátí. Nejenže krásně vypadá a pěje, ale také má svůj charakteristický a rychlý pohyb nad křovími. Někdy fotí a nevnímá, co za druh se jí promenáduje před objektivem. Donese si stovky záběrů, pečlivě vybírá a zkoumá. A občas zjistí, že má ve foťáku poklad. "Jednou se mi podařilo na výletě k Omicím vyfotit černého čápa, což je vzácnost sama o sobě. Ale při velkém přiblížení jsem zjistila, že má kolem nohy plech. Byl to kroužek, z kterého se dalo odečíst i číslo. Zadali jsme jej do databáze Avif a zjistili, že jsme narazili na jednoho z nejstarších čápů černých, kteří se celosvětově sledují," líčí Helena. "Z Francie nám pak poslali jeho životopis. Byl to čtrnáctiletý čáp narozený u Žďáru nad Sázavou, který na Bučíně hnízdí a na zimu odlétá přes Francii do Afriky," září Karel .

Vidět a vyfotit ptačí poklady, to je jejich láska. Právě na jaře je máloco udrží doma, teď bohužel mohou kroužit jen kolem Kratochvilky, ale už se těší, až si sbalí komplet auto a vyjedou někam k vodním plochám, kde bývá ptáků samozřejmě nejvíc. Znojemsko, jižní Čechy... to je jejich ráj. Stejně jako třeba houbaři mají své zprávy, kde se "zrovna objevili"... V týdnu se k nim donese a o víkendu už netrpělivě pádí. Mají informace o lokalitě a řadu aplikací třeba s ptačím zpěvem, které mohou pomoci k vypátrání. "Ono je to navíc potřeba, navzájem si nálezy potvrzujeme. I proto jsem manželku přesvědčil, aby mi s mapováním ptáků pomáhala. Fotka je větší důkaz než slovní sdělení," vysvětluje Karel.

Kulíšek nejmenší

Někdy dojde na setkání nečekané, nevyčekané. Na Třeboňsku na Červených blatech se nachomýtli k toku kulíšků, naší nejmenší sovičky. Zkusili "napískat", jestli se někde neozvou a najednou přiletěl jeden omámený, který myslel, že buď našel samičku nebo mu do zelí leze sok. Půl hodiny kroužil nad fotografující Helenou. "Mně málem slzy vyhrkly, viděl jsem ho totiž poprvé v životě. Vím, že se občas objeví u Zbraslavi, ale tady ne. Bylo to dojemné, jako každé setkání s vysněným druhem, kterého vidím poprvé naživo," přiznává statný myslivec. "A tehdy poprvé mi řekl, abych už se na to focení vy... a užila si to," směje se Helena.

Odmala venku

O les a přírodu se oba zajímají od dětství, Helena si dlouhé roky fotí, co vidí kolem sebe, Karel od desíti běhá s dalekohledem na krku. "K hlubší ornitologii mě přivedl Ladislav Kubíček ze Zbýšova, který mě dotáhl do jihomoravské pobočky, a Oldřich Šlapanský z Nové Vsi. Ten už teď nemůže lézt po stromech, tak mi ale stlouká budky, které já pak věsím na stromy," popisuje Karel. Jejich dva synové ptačí nadšení nepodědili, jeden raději rybaří, druhý sportuje.

A co nám tedy nad hlavou lítá v Kahanu nejčastěji? Špačci, strnadi, zvonci, dlaskové, stehlíci. Jsou tu straky, sojky, rehci, ťuhýci, vlaštovky, jiřičky, skřivani. Ke Kratochvilce se vrací divocí bažanti, koroptve, nijak vzácný není ani slavík, který se zde zastaví na tahu.

Vrabec polní

Bavíme se také o tom, jak s ptačí populací a výskytem některých druhů "zacvičí" kácení smrků v důsledku kůrovcové kalamity. Moc a zřejmě se to projeví už letos, ornitologové jsou napjatí. Podobnou paseku v ptačí říši nadělalo také zcelování polí v 50. letech a postupné mizení domácích hospodářství. Obkroužili jsme Kratochvilku a jsme zpátky na začátku cesty i povídání, u vrabců domácích. Za jejich úbytkem stojí právě to, že nemají možnost zobat se slepicemi a popelit se na dvorcích s dalšími zvířaty. A tak si připijme na jejich dnešní den, na oficiální spuštění jara i to štěstí. :)