Rosalky se vracejí na pódia. Po ročním půstu zazpívají na Česnekovkách

Když půjdete navečer kolem rosického zámku, může se vám stát, že na vnitřní nádvoří vás bude lákat libý hlas. Tedy mnohohlas. Prostě celé pěvecké těleso. To si Rosalky dělají venkovní zkoušku a ladí akustiku. Zkoušek zpěvavé dámy z Rosic a okolí letos ani loni moc neměly. Zpívání, natož hromadné, bylo jednou z činností, která byla kvůli šíření koronaviru zatržena jako první. „Online zkoušení nemělo smysl. Každá z nás se vypořádávala se situací různě a nebyl čas na vedlejší aktivity. Byly jsme rády za jarní rozbřesk a možnost se znovu sejít. Ta radost ze setkání po půlroce byla nezměrná. Asi stejná, jako když se děti vracely do škol. Bylo nám po sobě smutno,“ líčí sbormistryně Veronika Veškrnová. Teď nacvičují na svoje první postcovid velké vystoupení - 11. září na Česnekovkách.

Text: Halka Horká, foto: archiv Rosalek

Kdy jste vůbec před obecenstvem stály naposledy?

Loni v září na Hornických slavnostech. Cítila jsem v kostech průšvih, dalo se čekat, že se bude zavírat, omezovat a rušit. Ale nikdo nečekal, že to bude tak dlouho. Od října jsme přerušily činnost. Sem tam se sešly v několika lidech na nějaké symbolické tvoření na Vánoce. Náš tradiční vánoční koncert jsme oplakaly. Místo něj se vysílal záznam z roku 2019 na rosické kabelové televizi. Pak už následovalo utlumení činnosti.

Jak vypadala první možná zkouška?

Radost ze setkání byla nezměrná. Asi stejná, jako když se děti vracely do škol. Bylo nám po sobě smutno. Tedy my jsme ten den vůbec nezpívaly. (smích) Jedna přes druhou jsme mluvily a sdělovaly si „zážitky“ za poslední měsíce. Jako pravou zkoušku beru až druhé postkoronavirové setkání.

Rosalky osmdesátkové, Veronika Veškrnová ve spodní řadě. Nad textem snímek z vánočního koncertu 2019.

Teď si přes léto sem tam zazpíváte na zámeckých arkádách.

Přislíbily jsme účast na zářijových rosických Česnekových slavnostech. Tentokrát jsme si chtěly zazpívat na malém nádvoří rosického zámku. Tam tedy směřují naše kroky i přes léto. Když nás tam někdy potkáte, zkoušíme si akustiku. A pokud jste ještě nikdy neslyšely Rosalky naživo, přijďte se na nás podívat, ta energie stojí za to.

Rosické Česnekovky jsou vám zaslíbené, že?

Ano, na ročníku 2016 Rosalky vystupovaly úplně poprvé. To se začátkem roku začalo scházet jen několik ženských, tedy pět, abych byla přesná (smích), postupně se nabalovaly další kámošky a známé kámošek. A po prvním větším veřejném vystoupení na Česnekovkách jsme začaly být víc vidět a ozývaly se další zájemkyně.

A počet se ustálil na?

Na krásný půloblouk, který ve své plné síle čítá i 25 zpěvaček.

Navíc učitelek...

Tak pozor máme mezi sebou i vědkyně, účetní, manažerky... Ale je pravdou, že náš sbor by mohl, co se týče obsazenosti, konkurovat Moravskému sboru učitelů. Spousta z nás je opravdu z pedagogického oboru. Od mateřinky, základní školu, ZUŠku, gymnázium po vysokou školu. Ale máme taky zastoupení z jiných oborů, třeba vychovatelky a duly a studentky pedagogických oborů. Krásně se to doplňuje.

Výjezdní zkouška v Zaječí, léto 2020

Chlapům se mezi vás asi moc nechce, co? Nebo mužský hlas ani nechcete?

Byly jisté pokusy o infiltraci mužského plemene, ale ty se nezdařily. Uvidím, čas ukáže, co ženský sbor dokáže nebo nedokáže. Když si uvědomíte, že máme za sebou krásných pět let fungování a krize již proběhla i díky tomu viru... Nepopírám, že mezi námi nedocházelo k jiskření. Ale čas, odstup vše zahojil.

Proč Rosalky vlastně vznikly?

S nápadem o založení sboru jsem koketovala dlouhou dobu. Měla jsem pěvecké zkušenosti ze sboru z konzervatoře, kde mě to nesmírně bavilo. Měli jsme štěstí na skvělého dirigenta, profesora Františka Lavičku, který měl letité zkušenosti, sám prošel jako zpěváček brněnskou Kantilénou. A své zkušenosti přetavil do praxe. Takže by se dalo říct, že technikou sborového zpěvu jsem „odkojená“ Kantilénou. To je výborná deviza, protože si nezničíte hlasivky. Dalším milníkem bylo moje působení ve vokálním seskupení Siren. Jednalo se o ryze dámský pěvecký ansámbl, jehož členkami byly mé kolegyně ze ZUŠ Oslavany. Společné zpívání nám vydrželo deset let, než přišly na řadu mateřské a rodičovské povinnosti mladších členek včetně mne. No a ansámbl se postupně začal rozpadat. K návratu již nebyly síly a tak jsem se rozhodla přemlouvat raději své známé a kamarádky v okolí Rosic, od nichž byly signály zájmu už dřívějška.

Prý máte k dirigování předpoklady od mala.

(smích) Kdo mě zná, jistě pochopí moji následující narážku. Jako dítko jsem strašně ráda obhospodařovala domácí zvířátka. A protože jsme měli slepice, chtělo to, pro případné cirkusové povyražení, naučit je skákat podle mě. A tak jsem s proutkem v ruce už v pěti letech máchala kolem sebe a rozhodovala o tom, která slépka má vyskočit z hřadu na stříšku kurníku a která má naopak seskočit na zem. Trénování trvalo zhruba několik desítek minut. Nebojte se, přežily to. Když mě budete brát s rezervou, dá se tento soustavný proces přirovnat k vedení dámského sboru, že? (smích) Ale teď zas vážně...

Foto z pásma Republika II v roce 2019

Jak se zakládá pěvecký sbor?

Na etapy a skupinkově, alespoň Rosalky. Jelikož jsme první léta strávily pod záštitou RC Kašpárkova, novými členkami se staly i maminky, holky, které se do Rosic a okolí přistěhovaly.

Sborové zkoušky tak probíhaly v dělených skupinkách. Tzv. „dospělácké“ probíhaly v pondělní večery a jak já říkám, skupina „matky s dětmi“ chodila jednou týdně dopoledne. Naše zpěvy tak rozšiřovaly hudební obzory nejen nám, ale i našim prckům. A tak jsme jim zpívaly kánony, vícehlasy, lidovky, spirituály, populáry a evergreeny. Můj syn Honzík by vám nezazpíval Skákal pes ale spíš Z Betléma se ozývá halelů, halelů.... Myslím, že takových dětí tam máme hodně. No a ještě to má tu výhodu, že nepotřebujete bubeníka. Dřevěné hračky a automatická piánka spolehlivě nahradí jakýkoliv doprovod. (smích)

Dnes už jede jen skupina dospělácká?

Porodnost stále stoupá i nyní, takže po pár letech se vracíme se k modelu zpívání v různých skupinách. Když říkám v různých, myslím to doslova. Na každou zkoušku totiž zpravidla chodí jiné osazenstvo. (smích) Není se co divit, jsme všechny maminky, manželky, každá z nás máme několik rolí, které je třeba zvládnout. Přijdete z práce, jdete na šichtu domů. No a tyhle maminky si z té práce a šichty jdou do sboru odpočinout.

Takže každá zkouška je úplně jiná, je to tak?

To ano. Proces, kdy každou zkoušku řeším osazenstvo (počet rozdělených altů a sopránů na jednotlivých zkouškách) je pro mě jako vedoucí, aranžérku písní poněkud složitější. Hlavně v tom smyslu, že si někdy nepoznamenám, co vlastně chci. A v duchu pohádkového „...odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil.“, pak musím řešit znovu a znovu, kdo co zpívá, jaké tóny, hlasy a slabiky... Je pravdou, že se mi to stává i na hlavní zkoušce. (smích) Ještě, že mám tak spolehlivé asistentky, které si vše potřebné zapisují a hlásí ostatním i mně, co máme vlastně zpívat. I ta technika pomůže. Nahrávky jsou spolehlivým dokladem toho, co je psáno a dáno a zazpíváno.

S dirigováním procesu vám tedy dámy pomáhají?

Máme ve sboru rozdělené role… Já (spolu s ostatními) vybírám repertoár, pak tu máme manažerku kulturních akcí, správce webových stránek, účetní, asistentky kontroly not, tónin a textu, zabávačky, rozptylovatelky, kontrolorky chyb a vad, módní poradkyně a v neposlední řadě naši korepetitorku.

Vy sama říkáte, že vám vytrhla trn z paty. Kdy a proč to přišlo?

První rok jsem se sborem připravila náš společný první celovečerní vánoční koncert. S odstupem si říkám, jak to bylo troufalé. Ale nějak se začít musí. Člověk si staví laťky a ty pak překonává. Když se vidím na videu, jak zpoza křídla, na které doprovázím aranže koled, hlavou diriguju jako Stevie Wonder v ráži, směju se sama sobě a divím se, jak jsme to zvládly. Tento nedostatek se naštěstí vyřešil v roce 2017 s nástupem klavíristky, kolegyně a kamarádky Dáši Kupčíkové, která mi opravdu vytrhla trn z paty. Já se tak můžu věnovat máchání rukama (smích), nikoli hlavou. Na klavíru už prohání prsty Dáša.

Jaký je váš repertoár a je něco, co byste nezpívaly?

Co se týče repertoáru, my se vlka nebojíme. Už jsme zpívaly i Kalinku, Michala Davida, Poupata. Když se z toho udělá recese, jde to přijmout, myslím ta Poupata. Nejoblíbenější jsou určitě šlágry z 20. století. Ale nevyhýbáme se ani staré muzice, protože ta je vokálně hodně zajímavá. Myslím, že i holky jsou na sebe pyšné, když zvládnou vícehlasé zpěvy. A to i ty holky, které v podstatě neumějí noty. Jo, slyšíte dobře. Holky to zvládají formou náslechů a sledováním klesajících a stoupajících notiček. Prostě každý si rozšiřuje obzory a posouvá svůj horizont.

Máte taky předělávku yoyobanďáckého Rybitví, kde figuruje Mikroregion Kahan a jeho obce.

Píseň Rybitví byla před dvěma lety součástí našeho projektu Republika. V předešlých dvou letech jsme si připomněli významná výročí týkající se historie naší země. My jsme chtěly připomenout důležité milníky jak v hudbě tak v dějinách, protože se události odrazily i v kulturním dění českého státu. Měly jsme dva ročníky koncertů, kde jsme udělaly průřez od lidové tvorby až po léta devadesátá. No a jak jsme si hrály s repertoárem, nebylo od věci zakusit přetextovat písničku, která do té poslední dekády patřila a zároveň by obsáhla vztah k místnímu regionu. Pohrály jsme si s textem a myslím, že ten náš taky nemá chybu.

Video Mikroregion Kahan á la Rosalky najdete na Facebooku Kahanu.

Rosalky mají webové stránky www.rosalky.cz.

Česnekovky

program, 11. září 2021

• 8:00 Začátek farmářského trhu
• 9:00 Rosalky na arkádách
• 9:30 Slavnostní zahájení
• 9:30 CM Galán – 1. nádvoří
• 11:00 Labil Bones Věčně znovu. Pokolikáté už? - vnitřní nádvoří
• 12:00 Petra Borovičková Trio - 1. nádvoří
• 14:00 Duo HA-RO Hračky plačky – vnitřní nádvoří
• 15:00 Tremolo - 1. nádvoří