Dolujeme vzpomínky. "Můj praděda, havíř nebo advokát?"
Posílám vzpomínku na mého pradědečka Ludvíka Klíčníka. Pracoval jako havíř, ale mohl být právníkem. Byl samoukem a chodili za ním lidé z daleka, aby jim pomohl dovolat se spravedlnosti či pomoci. Advokát chudých, jak řekl jeden pamětník. Posbírat příběhy zdejších horníků je skvělý nápad. Právě dnes nám povídání o těžkém životě našich praprarodičů můžou dodat sílu.
Text a foto: Veronika Růžičková
Je mi asi osm let a praděda mě učí esperanto. Vypráví mi nadšeně o myšlence, že by se tímto jazykem mohli dorozumívat lidé na celém světě. Pak mi ukazuje minerály, které se tu v podzemí našly a učí mě je pojmenovat. Jsou krásné. Praděda vtipkuje, hraje na harmoniku a zpívá, prababička na kamnech vaří čaj. Těším se na další návštěvu. Jsem u nich často. Když jsem chodila do školky, bylo to každý den.
Ludvík Klíčník je na fotografii čtvrtý zprava. Narodil se v roce 1905 ve Zbýšově, od roku 1919 pracoval a dolech společnosti Láska boží, později Jindřich, Antonín a Jindřich II. Ze Zbýšova se pak v roce 1938 přestěhoval s rodinou do Oslavan.
Je mi devět let a praděda zemře na zápal plic.
Je mi asi 12 a babička mi vypráví, že když ona byla malá holka, na jejího tátu čekávali lidé před domem, než se vrátil ze šichty. Často prý přišli z daleka, pěšky šli několik hodin za člověkem, který jim poradí v nelehké situaci, pomůže sepsat vše, co je třeba, aby se dovolali pomoci.
Byl havíř. Někdo, kdo jim porozumí, kdo se nad ně nebude povyšovat a zárověň někdo, kdo zná zákony. Mohl by být právník, ale od čtrnácti let pracoval v dole. Je samouk. Sám ví, jak těžký život může být. Když jeho táta krátce po návratu z I. světové války zemřel na následky zranění, jako jediný syn ze šesti dětí neměl jinou možnost než nastoupit do dolu, aby rodina mohla dál bydlet v havířském domku. Přesto byl jedním z nejveselejších a nejvtipnějších lidí široko daleko. Byl známý i jako lidový vypravěč. Bavil vždy celou společnost zábavnými historkami, průpovídkami a příběhy, které vyprávěl v místním nářečí. To si já ovšem nepamatuji, se mnou mluvil spisovnou češtinou.
Je mi asi dvacet tři a projíždím městem, odkud pocházím. Svezu stařečka, kterého neznám. Ptá se mě, kdo jsem. Můj praděda byl Ludvík Klíčník. Tak vy jste pravnučka toho advokáta chudých? Advokáta chudých. Jsem hrdá.
Je mi přes čtyřicet a jdu do kina na film Dukla 61. Teprve tehdy si dokážu představit, jaké muselo být pro čtrnáctiletého kluka tvrdě pracovat pod zemí. Ne v roce 1961, ale v roce 1919. Tečou mi slzy.
Je rok 2021 a dočetla jsem Šikmý kostel. Knihu přečtu jedním dechem. Barvitě popisuje život v oblasti Karviné po důlním neštěstí na přelomu 19. a 20. století. Myslím přitom znovu na své předky a na život rodin, do jejichž osudu zasáhla smrt 24 horníků při výbuchu metanu na dole Kukla v Oslavanech v roce 1921 a na celý barvitý osud našeho regionu. Patří k paměti národa.
Z babiččina zápisníku, z kterého jsem si kdysi ofotila pár stránek:
„Lidé zdaleka chodili za tatínkem a já ty příběhy slyšela a bylo mi jich velmi líto. Dnes mi to všechno po tolika letech připadá jako sen. Vdova se třemi dětmi, jejíhož muže zavalilo na šachtě, dostala důchod 25 Kč měsíčně, a tak aby uživila děti, dvakrát denně za trochu jídla nosila mléko od sedláka v putně na zádech z Kratochvilky až do nemocnice v Ivančicích.“
