Z hornické historie - část 3.

Uhlí pro Vídeň a Moravu

Čtyřicátá až šedesátá léta 19. století představují – v měřítku své doby – vrcholný rozvoj těžby v rosických dolech. Odbyt rosického uhlí se díky železnici z Brna do Zastávky (dokončené v roce 1855 se zahájením provozu od začátku roku 1856) rozšířil na velkou část Moravy a do Vídně. Vedle textilního průmyslu se největším odběratelem uhlí staly moravské řepné cukrovary.

Roku 1841 se v rosických dolech Těžířstva Rytíř Herring a spol. vytěžilo 272 000 vídeňských centů (ctr.), v roce 1851 pak 638 600 ctr. a v roce 1861 již 933 788 ctr. uhlí (1 ctr. = 0,56 q). K těžbě uhlí, čerpání vody a větrání se v padesátých letech používalo 22 šachet, kterých bylo položeno více než 3 000 sáhů úzkokolejné dráhy (1 sáh = cca 1,9 m). Nejen množstvím vytěženého uhlí, ale hlavně vybavením parními stroji a čerpadly (počtem i výkonem) byly tehdy rosické doly první na Moravě.

V té době zarážené šachty se již většinou dochovaly do dneška: Silniční z roku 1836 (Zastávka č.p. 115, dnes Dům dětí a mládeže), Herringova z roku 1852 (Zastávka č.p. 72, dnes obytný dům), Ferdinand z roku 1856 (Babice u Rosic, první kolmý důl v rosické oblasti) a Nová šachta (Zastávka č.p. 7), budovaná v letech 1870–1877 a od roku 1880 nazývaná po tehdy zemřelém centrálním řediteli Rosické baňské společnosti Júliu Rittlerovi důl Julius.

Posledně jmenovaná šachta na sebe postupně soustředila veškerou těžbu uhlí v severní části rosicko-oslavanského uhelného revíru a stala se dominantou nově vzniklé obce Boží Požehnání (později Zastávka), která vznikla v roce 1875. Hloubka dolu Julius se od počátku přizpůsobovala těžbě uhlí z druhé sloje a nakonec dosáhla v hlavní jámě hloubky 790,2 metrů. Těžba uhlí na dole Julius (a v celé severní části rosicko-oslavanského uhelného revíru) byla ukončena v roce 1967. V roce 1992 byl důl Julius zasypán a uzavřen.

Foto: soukromý archiv