Svatá kulturní trojice aneb Kdo stojí za tou spoustou akcí

Honza, Martina, Jarka. Snad všichni z Kahanu se s nimi potkali. Tito tři lidé stojí v čele kulturních institucí Rosic, Zbýšova a Zastávky, které jednoduše řečeno „vyprodukují" největší množství akcí, koncertů, divadelních představení, výstav. Vy si na ně v klidu zajdete, oni nejčastěji (někdy s pološíleným výrazem) pobíhají v zákulisí a snaží se, aby vše klaplo a všichni byli spokojeni. Mají před sebou nabitý rok 2020 a ještě, než se nám ztratí v jeho víru, jsme si je vyzpovídali. Každému - Janu Veškrnovi, Martině Švancarové a Jarmile Helsnerové - jsme položili stejných devět otázek.

Pamatujete si, kdy jste poprvé sami seděli v hledišti a co to bylo?

Honza: Vzpomínám si, když jsme poprvé šli se základní školou do kina. Promítala se německá komedie Dva nosáči tankují super. Z toho filmu už nic nevím, ale zážitek ve mně zůstal.

Martina: Vůbec si nepamatuji, kdy jsem seděla sama poprvé v hledišti, určitě někdy v dětství na nějakém školním nezajímavém výukovém představení. Nebo vlastně jo, v  našem kině, které v 80. letech zažívalo zlatou éru.

Jarka: Jako malá holka jsem navštívila balet Sněhurka a sedm trpaslíků a pamatuji si, jak mě upoutal. Seděla jsem jako pěna a nemohla odtrhnout oči z jeviště. Od té doby mám moc ráda divadlo.

Pracovat v „kultuře" je sen mnoha lidí. Byl i váš?

Honza: Ano, při studiu Filmové vědy, jsem na rozdíl od většiny mých spolužáků netoužil natáčet, nebo psát odborné texty a recenze, ale vést kino. A to se mi splnilo.

Martina: Mým snem od školky byla práce s lidmi, ale trošku jinak a jinde, to by ale asi nikdo nepochopil. Proto jsem „zakotvila“ v kultuře, která má mnoho možností realizovat se, dělá radost a nabíjí, mnohým dává naději, že jsou opravdu skvělé okamžiky a je třeba si je užít. A vlastně i té kultury  v kombinaci s cítěním trochu využívám v plnění  snů svých a plním sny jiným. Všechno souvisí se vším. Takže vlastně, ano, splnil se mi jeden z mých snů.

Jarka: Vždycky jsem chtěla pracovat v knihovně, ale to se mi nepodařilo. Teď jsem za to ráda, protože při vytváření místní kultury mám práci mnohem rozmanitější a takovou barevnější.

Martina Švancarová, Městské kulturní centrum Zbýšov

Jak jste se ke své současné profesi dostali?

Honza: Už při studiu jsem pracoval v KIC Rosice jako brigádník. Po škole tak byla cesta ke stálému zaměstnání snazší.

Martina: Základem všeho byla v mládí práce v knihovně, ale ta je a byla pro mne malá. Takže po druhé mateřské, nebo vlastně v průběhu, jsem si sedla na tuhle židli, na které ale vlastně vůbec nesedím, jsem pořád v luftě.

Jarka: Asi před patnácti lety jsem v rosickém zpravodaji četla článek, který mě chytl za srdce. Uvědomila jsem si, že bych se moc ráda zapojila do dění, abych zkrátka byla „při tom“. To se mi podařilo při následném projektu budování naučné stezky. S vervou jsem se pustila do zjišťování informací o pamětihodnostech a plánovaných místech jednotlivých zastavení. Když jsem se dověděla, že v místním kulturním centru je volné místo, tak jsem neváhala. Po dvanácti letech v Rosicích jsem přesídlila do Zastávky do dobře se rozjíždějícího infocentra. Práce je zde zase trochu jiná, a přestože je zde několik tradičních akcí, zůstává prostor pro realizaci nových nápadů.

Co je ve vaší práci nejlepší a nejtěžší?

Honza: Odpověď je na obě otázky stejná. Je to práce s lidmi.

Martina: V naší práci jsou nejlepší pocity a uvolnění endorfinů po zdařilé akci, nejtěžší je práce s lidmi, ale naštěstí převažují příjemná setkání.

Jarka: Nejlepší a nejkrásnější je pro mě ten tvůrčí proces při vznikání nových akcí, propojení s lidmi a to jak s návštěvníky akcí, tak i účinkujícími. Je to práce stálých výzev, posouvání se a to mě na ní úžasně baví a naplňuje. Nejméně zábavná je s tím vším spojená, ale nutná administrativa.

Jarmila Helsnerová, Regionální informační centrum Zastávka

Jakou pecku pro rok 2020 připravujete?

Honza: Doufejme, že to bude rosická pouť 5. až 7. června. Letos totiž budeme pořádat nejen s ní spojený festival Rozsvícená Trojice. Nově se atrakce, které jsou s poutí tradičně spojené, přesunou do centra města, což tu ještě nebylo.

Martina: Pro naše město je letošní rok obzvláště významný, připravujeme podzimní náročný a zajímavý  program a další akce s výročím spojené. Takže to bude pecka! Rok 2020 plný překvapení.

Jarka: Nejrozsáhlejší a zároveň nejnáročnější akcí jsou v Zastávce tradičně Hornické slavnosti. V letošním roce bude ale mít Zastávka kulatiny – 100 let od přejmenování z původního názvu obce Segen Gottes, takže akce ve druhé polovině roku se ponesou v tomto duchu. Také bychom rádi oprášili Zasfest, hudební festival jehož první ročník se konal předloni. Zatím nechci moc prozrazovat, ale bude na jiném místě, v „novém kabátě“ a bude také „vonět“.

Na co se opravdu těšíte?

Honza: Na unikátní multižánrový koncert (Ba)Rock goes to Hollywood, který odehraje světově proslulý hobojista Vilém Veverka spolu se svým Ultimate W Bandem v zahradě rosického zámku. Koncert spolu s KIC pořádá Správa zámku Rosice a uskuteční se 16. května u příležitosti nově založených „Žerotínských dnů na Rosicích 2020“.

Martina: Těším se právě na ta zmíněná výročí, na výlety, na léto, na Vánoce, každý den je na co se těšit.

Jarka: Stále se těším na nové akce a na nové nápady. Úžasné je, jak akce vzniká - od první myšlenky, která u mě často přichází o bezesných nocích, přes první plánování, ladění a domlouvání, až po konečnou podobu, při které se nakonec vyloupne v celé své kráse. Těsně před začátkem pravidelně následuje fáze obav, aby vše klaplo jak má, vydařilo se počasí… Tyto starosti naštěstí mizí s prvními okamžiky po zahájení.

Jan Veškrna, Kulturní informační centrum Rosice

Určitě jste zažili nějakou hroznou situaci, nad kterou se teď smějete. Prozradíte?

Honza: Nejhůř mi bylo, když nám uprostřed divadelního představení herečka Veronika Jeníková spadla z jeviště. Chvíli jsem se bál, že se jí stalo něco vážného. Naštěstí se oklepala a jako správná profesionálka se za chvíli vrátila před diváky a představení bylo zachráněno.

Martina: Většinu hrozných situací vypouštíte z hlavy, ale některé spíš vtipné a trapné si do paměti uložíte, aniž byste chtěli. Hlavně jsou vám často připomínány. Nejtrapnější byl okamžik na konci vystoupení Zdeňka Izera před asi sedmi lety, kdy k nám poprvé přijel. My jsme zrovna začali využívat kinosál, který byl dlouhá léta zavřený. Jako překvapení našeho místního pyrotechnika pro pana Izera bylo odpálení ohňových fontán na konci vystoupení. Oheň, teplo a tlak způsobil uvolnění pavučin ze všech stropních míst sálu a pavučiny nám začaly padat na diváky a některé zůstaly viset ze stropu dolů a pan Izer začal hbitě improvizovat a hrát si na Spidermana. Ač se celý sál popadal smíchy za břicho, já byla rudá studem a měla chuť utéct na konec světa. Historku prý pan Izer používá, když baví lidi a zbýšovské kino zažilo svůj obnovovací křest.

Jarka: Mám jednu historku ještě ze svého působení v Rosicích. Při divadelním představení spadla herečka z podia. Přes velký úlek nakonec vše dobře dopadlo a obešli jsme se bez zásahu lékařů. Při následující akci na stejném místě jsem byla děkovat známému zpěvákovi. Stála jsem pod podiem, on na podiu nade mnou. Když se ke mně hluboce sklonil, prolétla mou hlavou myšlenka, že určitě také spadne dolů. Musel vidět hrůzu v mých očích. Kdo ví, jak si ji vysvětlil. (smích) Naštěstí to ale byla jenom má utkvělá představa. V Zastávce mě zatím takováto situace nepotkala, ale předpokládám, že je to jistě jenom otázka času.

Bez čeho či koho byste se při své práci neobešli?

Honza: Bez mých kolegů z KIC Rosice. Dávají své práci všechno, bez nich by to opravdu nešlo.

Martina: Ve své práci bych se neobešla bez mobilu a bez svých nejbližších, bez své rodiny, dětí, manžela a bez svých kamarádů, kteří mi často a doufám, že rádi pomáhají, a samozřejmě bez vás, návštěvníků.

Jarka: Bez dobré nálady a inspirujících vztahů, samozřejmě také bez spolupráce – a to jak přímo na pracovišti, tak také bez součinnosti a spolupráce s místními organizacemi a spolky. Je úžasné, když to všechno funguje. Nutná je samozřejmě i podpora a pochopení rodiny, protože tato profese obnáší často práci v pozdních hodinách a o víkendech.

Jaké akce jsou nejúspěšnější?

Honza: Jednoznačně ty, které se nějak točí kolem jídla a pití. To je sázka na jistotu.

Martina: Nejúspěšnější jsou akce pro děti a akce venkovního rázu, Venkovní akce spojuje více lidí a všechny pobyt venku nabíjí, i když je akce kolikrát komornější. Sluníčko a krásné počasí je poloviční úspěch i té nejneúspěšnější akce.

Jarka: Za nejúspěšnější se asi považují akce, na které přijde nejvíc lidí - tak to jsou v Zastávce Hornické slavnosti, na kterých nesmí chybět dostatečné kulturní a gurmánské vyžití. Někdy ale není počet účastníků zásadní. Já osobně dávám přednost akcím menšího rozsahu, kdy bližší kontakt mezi účinkujícím a obecenstvem umožňuje intenzivnější zážitek a vzájemné prolínání energií. Nejúžasněji reagují děti, jejich bezprostřední úsměv otevírá srdce a hladí na duši.

Foto: archiv Mikroregionu Kahan, Janka Bártová